VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

V roce 1982 vyšla kniha atomového fytzika a filozofického publicisty Fritjofa Capry The Turning Point, která se stala bestsellerem první poloviny osmdesátých let. Byla přeložena do mnoha jazyků - údajně se připravuje i české vydání. Leitmotivem Caprovy knihy je tvrzení, že z rozsáhlé krize, v níž se ocitla moderní vědeckotechnická civilizace, nás může vyvést jen nový světový názor, který postaví veškeré naše snažení a konání na nových zdravých základech. Moderní společnost je trýzněna mnoha neduhy (Capra vypočítává ničení životního, prostředí, růst civilizačních chorob, expanze brutality a terorismu v interpersonálních a sociálních mezinárodních vztazích, bezohledná exploatace přírodních zdrojů a nadvláda ekonomických a konzumních faktorů nad kulturou a duchovními hodnotami, zbrojení a politika na pokraji totálního jaderného konfliktu aj.), jejich společným jmenovatelem je starý světový názor, který je hlubokou, často ne zcela reflektovanou příčinou krize, jež se projevuje ve vědě, politice, kultuře i ekonomice.

Zjednodušeně řečeno - za naši krizi je odpovědno tzv. descartovsko-newtonovské paradigma (tedy myšlenkový model), které vzniklo v 17. a 18. století a které deformuje naše myšlení a jednání ještě i dnes.

Capra ve své knize popisuje, jak se tohoto paradigmatu zřekla nejprve atomová fyzika již ve dvacátých letech 20. století a že právě opuštění descartovsko-newtonovských představ otevřelo cestu ke vzniku kvantové fyziky. Vědci tehdy zjistili, že pojmy, které jim nabízí řečené paradigma (tj. pojmy prostoru, času a příčiny a představy o struktuře hmoty) brání pochopit, popsat a interpretovat jevy, jež moderní fyzika v hlubinách mikrosvěta odhalila.

Capra, původním povoláním atomový fyzik, postuluje, aby se stejně konsekventně se vší naléhavostí vyvodily závěry i v ostatních vědách, ale i v ekonomii a politice, a aby rezidua starého obrazu světa přestala konečně dusit rozvoj naší civilizace.

Není zde prostor ukázat, jak Capra popisuje negativní působení mechanistického a dualistického karteziánsko-newtonovského paradigmatu v biologii, medicíně, psychiatrii, sociologii, ekonomice aj. O tom chci psát v odborném tisku - včetně eventuálních polemických poznámek.

Na půdě této ekologicky zaměřené revue bych chtěl rozvinout jen úvahu o vztahu člověka a přírody, k níž je Caprova kniha přinejmenším palčivým podnětem (navzdory tomu, že budeme brát některé jeho historicko-filozofické vývody s jistou rezervou a kritičností). Z hlediska historie bychom mohli říci, že základy našeho společenského jednání (včetně aktivit vůči přírodě) leží v minulosti jakéhosi kolektivního vědomí moderního člověka jako soubor určitých samozřejmých pravd a postojů, které se jeví (nebo donedávna jevily) jako samozřejmé a nepochybné. Tyto postoje nebyly reflektovány, ale o to intenzívněji nás ovládaly a v nás působily.

V 17. století, především zásluhou filozofů typu T. Hobbese a R. Descarta, vznikl nový model vztahu člověka k přírodě (který se lišil od modelu antického, středověkého a renesančního). Člověk byl pochopen jako subjekt, před něhož exaktní matematická věda a racionalistická filozofie staví svět jako objekt (to, co je před-stavěno, tedy před-stavováno). Příroda přestává být pozoruhodným živým organismem (univerzem) a stává se souborem jevů a sil, jež mají být využity pro blaho člověka. Příroda přestává být matkou člověka a stává se předmětem neohraničené manipulace. Cílem vědění není porozumění univerzu, ale jeho ovládnutí. Věda je prostředkem moci člověka nad veškerenstvem. Descartes vyhlašuje, že člověk se má prostřednictvím nové vědy stát „pánem a majitelem přírody“.

Ve středověku a renesanci byl člověk částí přírody (byť privilegovanou). V 17. stol. byl postaven, aspoň svým poznávajícím a řídícím rozumem a svou ovladatelnou vůlí, nad přírodu, která mu měla být zcela k dispozici. Stal se jejím nemilosrdným pánem a zapomněl, že je její součástí.

Dualistické rozpolcení člověka a přírody musí skončit, odvozuje Capra. Vypuďme ze své mysli stálá schémata, historií získané návyky. Karteziánský mechanicismus a dualismus nahraďme systémovým myšlením, které je bytostně ekologické. Naše staré myšlení je právě bytostně antiekologické, a proto se nedivme, kam nás přivedlo. Mysleme „vztahově“, tj. ekologicky. Přestaňme chápat člověka jako „majitele“ přírody a včleňme se opět do ní. Nestůjme proti ní jako bezohlední a cyničtí exploatátoři a staňme se jejími ochránci a pěstiteli. Nelze jen dílčími opatřeními omezit ničení životního prostředí, ale je třeba začít nově myslet, vybudovat nový vztah člověka k přírodě i k životním hodnotám. Uvědomme si, že konzumní ideál života je logickým důsledkem panského vztahu k přírodě a zároveň i cynismu vůči duchovním hodnotám života. S tím souvisí i požadavek, že vědění by nemělo být jen nástrojem moci člověka nad přírodou (a nakonec i nad lidmi), ale že by mělo být znovu prostředkem rozumění světu a porozumění mezi lidmi.

Descartův kritik Pierre Poiret už v 17. století soudil, že karteziáni zabíjejí přírodu, aby ji pak mohli lépe poznat a ovládnout. Zastavme pokračování tohoto sebevražedného díla ve všech jeho důsledcích - třeba i v tom, že se naučíme žít prostěji, s menšími nároky na hmotné statky, ale s větším zájmem o hodnoty kulturní a duchovní. Neboť jedním z důsledků majitelského vztahu k přírodě byla představa, že čím více mám hmotných statků, tím více a lépe žiji. Jenže mít neznamená být. Možná spíše naopak.