VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

V sobotu jsme byli s šestičlennou partičkou v lese, pálili jsme roští a čistili lesní plochu, mrzlo, fičel vítr, sníh poletoval, ohně hořely, my rubali zbytky po těžbě, tahali špalky proti svahu, větve do ohňů, obědvali a kouřili společně u ohně, vyprávěli si různé příběhy, pes motal se okolo nás a přes dosti náročné počínání nám bylo dobře.

Domů jsme kráčeli v řadě jeden za druhým se svěšenými hlavami, aby nás vítr úplně nezmařil, obtěžkáni bagáží potřebnou k práci v lese. Nemusí to být zrovna v himálajském průsmyku, kdy si lidé sahají na dno svých sil, může to být i cesta za prací, práce sama a následně cesta domů. Z batohů koukala topůrka sekyr, mačeta, pila, hrdlo flašky od kořaly a jiné věci potřebné pro tento podnik v lese. Nohy jsem měl ukryty v bezpečí nových vyteplených holin, byly drahé, ale jsou spolehlivé, přitom jsem přemítal, jak naši předci kráčeli stejnou cestou, pracovali ve stejném lese. Nejmladší člen naší výpravy, malý Timík, vnuk mé sestry, v sobě vlastně má stejné genetické informace a je také potomek právě těch, kteří les sázeli a vyžínali. Měli nohy také v teple, nebo jim mrzly?

Večer jsme potom seděli na Obrtlíku, přišli další hosté a důvodem našeho setkání byly Vendulčiny narozeniny. Nálada byla družná, měli jsme spolu všichni dobrou vůli a k tomu jsme přiměřeně pili a hodovali, takový svatden, svatvečer. Ráno stejné tváře a ještě další sešly se na bohoslužbě a po obědě u stolu ve statku číslo 27, tentokrát to nebylo v potemnělé světničce, ale v prostorném podkroví. Tak skončil třetí lednový víkend, rozešli a rozjeli jsme se do svých domovů, každý šel po svém. A dnes, pár vzpomínek, rozprášeni každý jinde, každý jiné starosti. Uchopeno neuchopitelné, tohle už nikomu z nás nikdo nevezme, ani tomu mrňousovi Timovi. Ponese si to jako nabytý majetek, majetek, který rez nepoškodí, mol nesežere, zloděj neukradne. Ne nadarmo říká Henri Pourrat: největším bohatstvím jest, pánové, přátelství.

Stanislav Hausvater