VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Bedýnky se zeleninou a ovocem od pěstitelů z rodinných hospodářství dodávané přímo do domu, nákupy ze statku, farmářské trhy tu i tam pořádané ve městech i ve větších vesnicích, na nichž by měli prodávat, byť tomu tak ne vždy je, své výpěstky samostatně hospodařící rolníci. Akce kupujte od svého pěstitele nebo podporujte svého sedláka (v odborných environmentálních kruzích neprůhledně označovaná jako komunitou podporované zemědělství). To vše nesvědčí pouze o snaze části „nezemědělského“ obyvatelstva - a takového je u nás většina - kupovat a jíst zdravé zemědělské produkty, o nichž je známo, kde byly vypěstovány, a podporovat ty, kteří soukromě zemědělsky hospodaří. Svědčí také o tom, že se věci alespoň z malé části vracejí na své místo, tam, kde by byly, kdyby u nás nedošlo k zhoubnému kolektivizačnímu experimentu. Kupovat rajčata z Holandska nebo Polska, okurky z Rumunska, máslo ze Stříbra v Brně či z Olešnice v Plzni, to by, pokud by se u nás zemědělství vyvíjelo normálně, asi nikoho ani nenapadlo. Stačilo by totiž zajít na trh a vybrat si z produkce rolníků hospodařících v okolí toho kterého města, jak to ostatně dodnes tam, kde ke kolektivizaci nedošlo, běžně funguje. Samozřejmě, velký rolník neměl a nemá na prodej na trzích čas, proto také již za první republiky vznikala rolnická družstva, která se zabývala výkupem zemědělských produktů a jejich distribucí velkoobchodníkům, ale přítomnost trhů zajišťovala, a tam, kde dodnes fungují, stále zajišťuje, alternativu k obchodní síti.

Provoz trhů či dodávání zemědělských produktů do domu obstarávali dříve vesměs překupníci, resp. překupnice, méně často přímo členové jednotlivých zemědělských hospodářství. A byly to každé ráno zajímavé obrázky procesí trhovců proudících na zelné, mléčné či masné trhy. Např. v okolí Brna byly známé mlékařky z předměstských obcí Komín a Bystrc. Tyto ženy vykupovaly mléko od sedláků a dopravovaly je do města, kde měly již své zavedené zákazníky. Konve s mlékem přenášely v putnách na zádech. Jak jsem kdysi od pamětníků zjistil, bývaly „do běla drhnuté a pobité 3- až 4cm mosaznými leštěnými obručemi“. Konve v nich umístěné „převyšovaly okraje puten, proto byly převazovány pestře květovanými servíty…“. Ženy, které vykupovaly větší množství, vozily mléko do města na vozících tažených jedním či dvěma velkými psy podobně, jak to činili menší řezníci. Jejich psi bývali nejspíš dost divocí, jinak by zřejmě nevzniklo ono známé přísloví, že má někdo vychování řeznického psa. Ještě známější ovšem byly překupnice z další předměstské obce Líšně. Po rolnických hospodářstvích vykupovaly vejce, tvaroh, máslo či drůbež, jež pak prodávaly na trzích nejen v Brně. Na jejich vyvolávání ve svérázném líšeňském dialektu dodnes starší lidé větší části jižní Moravy vzpomínají. Po celé Moravě i Slezsku byly proslavené také např. Bzenčanky, které po trzích chodily s okurkami vypěstovanými v okolí tohoto slováckého města.

Takovéto formy prodeje jsou již samozřejmě minulostí. Jejich moderní formy se jakž takž rozebíhají. Záleží nicméně především na nás, bude-li naše podpora alternativních způsobů prodeje zemědělských produktů samostatně hospodařících rolníků dostatečná k tomu, aby se jim vyplatila a nemuseli prodávat pod cenou do výkupních sítí. Ostatně, oni jsou tou pověstnou solí země. Jejich úspěšnost by měla být zájmem nás všech.

Václav Štěpánek
historik