Čtení na tyto dny

Na dlani

Javorový list
přikryl město dlaní
a obrátil dlaň do všech koutů

Listem rozsvěcené světlo
puká brázdami smogových ulic
líhnoucími karburátory

V listu je vzkaz
abychom kmenům podali ruce

List nese varování
že nad kameny vyrvanými v lomech
jsou plíce města zaprášené

(Jindřich Zogata) 

 

Doporučujeme ke čtení

Jak jsem se od strachu ze šelem dostal k jejich mapování

Miroslav Kutal, č. 3/2018, s. 2-4

Konflikt vlka s hospodářskými zvířaty – dosavadní zkušenosti se zabezpečením stád

Petr Kafka, Hana Heinzelová, Ladislav Pořízek, č. 3/2018, s. 16-19, pro předplatitele

Ludvík Kunc, laureát Ceny Josefa Vavrouška za dlouhodobý přínos za rok 2017

Jiří Beneš, č. 3/2018, s. 36, pro předplatitele

Vyznání

Antonín Kostka, Ivo Dostál, č. 3/2018, s. 46-47, pro předplatitele

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Být dnes venkovanem


Radim Lokoč, č. 5/2012, str. 12-13

Děda donesl kýble se šrotem do kuchyně, přidal rozmačkané brambory, které ještě před hodinou vařil na plotně kachlových kamen. Nakonec v rozpraskaných rukách rozmělnil namočený starý chleba a všechno zamíchal. Když šel po chodníčku ke chlévu, prasata už kvičela a bušila, div chlívek nespadl…

… v sobotu, dva týdny před vánoci, se roztopil v prádelce u výměnku starý kotel výjimečně brzy. Již o šesté se na dvorek valila pára a strýc Emil nervózně kontroloval, aby byla nachystaná horká voda, když přijde o půl osmé řezník. My děti jsme mu říkaly onkel.

… když děda umřel, zůstala babička na všechno sama. Dokonce jsme koupili kozu, říkali jsme jí Neli. Zanedlouho jsme měli druhou.

Přemlouval jsem babičku, když jsem u ní spal, aby mě ráno, až půjde poklízet, vzbudila. Někdy to udělala. Nejprve musela podojit kozy, protože prasata by nedočkavostí na čerstvé mléko shodila celý chlívek a vzbudila by sousedy. Chtěl jsem se naučit dojit, ale nešlo mi to a babičku to vždycky rozesmálo. Pak jsme se postarali o slepice, králíky, kachny a krůty. Když měla babička po osmdesátce, přišla kvůli cukrovce o obě nohy, dům zůstal prázdný, z hospodářství zbyly jen slepice, jejichž stav úspěšně snižovala kuna, až jsem poslední tři zabil sám. Domek i dvůr zůstaly prázdné, starali jsme se jen o zahradu. Několik měsíců mi nedělalo dobře těmi prázdnými místy vůbec procházet.

Před třemi léty jsme začali opravovat domek, vloni jsme opravili chlév, kam na zimu zaháníme ovce, na které naši malí kluci volají: „Holky!“ Ve čtvrtek jsme koupili slepice, už začaly nosit. Přes zimu musíme stlouct králíkárnu…

Obrat o 180 stupňů

Samozásobitelství - dříve neodmyslitelná vlastnost venkova v jakýchkoliv podmínkách, ať již na úrovni jednotlivých domácností, rodin nebo venkovské komunity, dnes stále vzácnější jev doprovázený nejen nevenkovany větami: Vy ještě něco chováte? Vždyť se to nevyplatí a jde to bez námahy koupit v Kauflandu atd.

Stále častějším jevem pak je, že venkovské zahrady, a nejen u novostaveb v nových čtvrtích, nekrášlí vyrovnané záhony s pečlivě vyhrnutými chodníčky, ovocné stromy v řadě, výběhy pro slepice a dřevěné stavbičky králíkáren. Místo nich zde najdeme bohatou skladbu jehličnatých stromů a keřů, bazény, úhledně střižené trávníky, v nichž aby plevel pohledal, a vydlážděné obdélníky s přístřešky na zahradní posezení. Žijící reklamy nejmenovaných hobyhypermarketů. Zahrady, v nichž se stýská po stínu, jak trefně poznamenala před léty na stránkách tohoto časopisu Jarmila Kocourková, rostou jako houby po dešti. Nerozpakuji se je pro jejich skladbu zeleně i častou chladnost pojmenovat ještě jednodušeji - soukromé hřbitovy.

Jsou dokonce vesnice, kde nebýt obecní zabijačky, kterou pořádá zpravidla některý ze spolků, současná mladší generace by se s touto neodmyslitelnou událostí zimních měsíců ani nesetkala. Ze samotných samozásobitelů, zejména těch, jejichž samozásobitelská činnost je opravdu pestrá, se v očích ostatních obyvatel venkova, včetně přistěhovalých z měst, stali alternativci. Jaký obrat oproti minulosti, kdy odchylkou od normálu venkova bylo nepěstovat a nechovat.

Kdo to je?

Kdo jsou dnešní samozásobitelé? Jsou jednotnou sociální skupinou venkovanů? Co stojí za jejich rozhodnutím? Jak si tuto součinnost uvědomují sami samozásobitelé?

Samozásobitelství můžeme u některých domácností vnímat jako nutnost nebo znouzectnost - nemohou si dovolit všechno kupovat a snaží se alespoň nejnutnější potraviny mít z vlastních zdrojů.

Častým jevem v samozásobitelství, které v současnosti samozřejmě nemůže postihnout všechny druhy potravy, je snaha o zajištění těch potravin, jichž je na trhu nedostatek (kvalitní rajčata, česnek, uzrálé ovoce, jehněčí a králičí maso), jsou v tržním prostředí předražovány (brambory, česnek, třešně a jiné), nebo je jejich pěstování nebo chov nenáročný (brambory, slepice).

Pro nemálo samozásobitelů se jejich činnost stala životním způsobem - obstarávání potravy vlastními silami je pro ně samozřejmostí, s trochou nadsázky by se dalo říci, že žijí, aby pěstovali a chovali, a pěstují a chovají, aby žili. Podobně jako tomu bylo v minulosti, kdy zemědělství nebylo pro venkovana prací, ale životní náplní, každodenní činností. Z práce se stává vášeň, velmi dobrým příkladem může být třeba ovocnářství.

S tím souvisí také vnímání vlastního samozásobitelství jako tradice, ať už ve vztahu k rodinné tradici nebo ve vazbě na prostor, v němž se odehrává - starý sad, hospodářské budovy statku, včelín či stará sušárna.

Jaké to je teď

Jistěže nelze samozásobitele vnímat jako environmentálně smýšlející pěstitele a chovatele, kterým je používání chemie cizí a kteří dopřávají mnohonásobně větší prostor hospodářským zvířatům než velkochovy. Řada zahrádkářů s vidinou vysoké produktivity používá velké množství chemické ochrany rostlin.

Stav samozásobitelství však nemá vliv jen na stav spižírny a podíl domácí produkce potravin, ale i na samotný venkovský prostor, který doplňuje hospodářskými budovami, často velmi pestrými přístavky chlívků, králíkáren, kurníků. Až zpětně si můžeme uvědomit, co znamenaly drobné chovy pro krajinu v obcích a zejména pro aleje a meze. Jejich zarůstání, ke kterému dochází v posledním desetiletí, tak nepřímo poukazuje i na stav chovu drobného zvířectva.

Je také samozřejmě otázkou, zda je hodnota samozásobení tržně vyjádřitelná. Řada lidí se této činnosti věnuje ve volném čase, přináší jim nejen potraviny, ale i potěšení, zhodnocení využitého místa, navazování na tradici hospodaření, udržování způsobů pěstování, chovu nebo i zpracování vlastní produkce.

Rizikovost současného trendu lze spatřit i ve skutečnosti, že králíkárnu nebo udírnu si dokáže postavit každý trochu šikovný kutil, avšak pěstitelské a chovatelské schopnosti a dovednosti jsou často velmi nesnadno osvojitelné - kosit kosou, poznávat ovocné odrůdy, řezat ovocné stromy nebo bahnit ovce se nelze naučit pouze z knih nebo několika kurzů. Pokud budou na našem venkově tito lidé, budeme se mít stále od koho učit a vracet se k tomu, co jsme neprozřetelně zapomněli.


Mgr. Radim Lokoč, Ph.D., (1979) - venkovan, věnuje se interpretaci místního dědictví ve Slezsku, propagaci ovocnářství a environmentálnímu vzdělávání, radim.lokoc(zavináč)centrum.cz

 
csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu