Čtení na tyto dny

Kde strom má srdce

Kde strom má srdce
ptáci vědí

Nad tryskající piliny
zvedli křídla

Slyšeli jste slavíky tlouct?

Pila ječí
Láme se
stín světla jadrného dření
Větev o větev

Zaslechli jste někdy
tlouct slavíky?

Srdce chycené
v obráceném hnízdě?

(Jindřich Zogata) 

 

Doporučujeme ke čtení

Je hospodaření s půdou udržitelné?

Milan Sáňka, č. 1/2018, s. 2-5, pro předplatitele

Obrazy vonící hlínou

Jan Lacina, č. 1/2018, s. 31-33, pro předplatitele

Několik životů Jana Čeřovského

Jan Plesník, č. 1/2018, s. 42-43

Chvála bláznovství Antonína Bučka

Miroslav Kundrata, č. 1/2018, s. 44-46

Břehule: ubývající druh doplácející na proces EIA

Petr Heneberg, č. 4/2017, s. 2-4, pro předplatitele

Doc. RNDr. Karel Hudec, DrSc.: jeho prínos pre československú ornitológiu zo slovenského uhla pohľadu

Anton Krištín, č. 4/2017, s. 16-17, pro předplatitele

Karel Hudec, nejen ornitolog

Milan Peňáz, č. 4/2017, s. 20-23, pro předplatitele

Ochrana netopýrů = ochrana budov před guánem

Daniel Horáček, č. 4/2017, s. 32-34

Rodák volbou. Antonínu Bučkovi k 70. narozeninám


Miroslav Kundrata, č. 5/2012, str. 13

Neznám Antonína Bučka tak dlouho jako jeho kolegové ze studentských časů. Jen od počátku osmdesátých let, kdy jsem pracoval na brněnském územním plánu a pan Buček za zdmi kláštera na Mendlově náměstí v Brně, kde tehdy sídlila Československá akademie věd, připravoval odbornou opozici proti kácení Podkomorských lesů. Tehdy šlo o to, zda se podaří udržet na uzdě tehdejší Svazarmovce a nepustit areál Velké ceny za silnici Žebětín-Ostrovačice, když už bylo jasné, že kácet se bude. S odstupem času jsme to přece jen hodnotili jako malé vítězství občanské kultury. V roce 1984 mě pan Buček „přetáhl“ do svého týmu v Geografickém ústavu a od té doby jsem měl možnost nejen se podílet na řadě odborných studií, ale také s ním mnohé prožít i být svědkem jeho růstu a zrání do vůdčí osobnosti české krajinné ekologie i občanské ochrany přírody.

Tonda motivoval pro ochranu přírody a ovlivnil svým příkladem stovky mladých lidí: Brontosaurů, mladých ochránců přírody a později svých studentů na Mendelově zemědělské a lesnické i Masarykově univerzitě.

Kdo se v osmdesátých letech účastnil Akce Dno, těžko zapomene na obraz Antonína Bučka po pás ponořeného v mokřisku pod Pálavou, jak rozhodnými gesty řídí skupiny mladých lidí, kteří ze dna spodní novomlýnské nádrže před jejím napuštěním přesazovali chráněné druhy rostlin do luhů kolem Křivého jezera. V dokumentu Chvála bláznovství to mistrně zachytil Ivan Stříteský. Při jeho sledování více lidí, kteří Antonína znají, zarazilo, jak jeho rozhodnost kontrastuje s jeho tichým hlasem. Odvíjí se mi v hlavě celý pás obrazů s panem Bučkem zaníceně diskutujícím, ať už v oblacích cigaretového kouře se svým životním souputníkem panem Lacinou nebo arch. Jiřím Löwem nad podobou územních systémů ekologické stability, nebo při až konspiračních pracovních jednáních s Igorem Míchalem, Josefem Vavrouškem a dalšími osobnostmi, které přitahoval ke spolupráci se svým malým oddělením v Geografickém ústavu. Často desítky minut telefonoval a radil místním ochráncům přírody, co mají dělat a jaké argumenty použít, aby zabránili nežádoucímu zásahu do přírody, ať už to bylo na jižní Moravě (např. cesta na Děvín), při pořádání Enduro v lesích kolem Brna, či při plánovaných stavebních zásazích do brněnských parků. Dlouhodobě sledoval a sleduje projekt hladové zdi kanál Dunaj-Odra-Labe.

Nemohu opomenout ani stovky hodin strávených společně nad přípravou a směřováním časopisu Veronica, často hlavně nad tím, jak obelstít partajní sekretariáty, aby nám to nezakázaly. Ale také na bujaré večery u vína a cimbálky v Geografickém sklípku. Tolik pomáhaly stmelovat různorodé profese a názory lidí, které Antonín s Jiřím Löwem přizvali k dolaďování teorie územních systémů ekologické stability.

Tonda nemá hudební sluch, ale lidovou hudbu miluje a má k ní vřelý „úlehlovský“ vztah pramenící z vědomí souvislosti mezi lidovou kulturou, krajinou a živou přírodou. Vůbec se domnívám, že Antonín Buček je spolu s Karlem Hudcem, Janem Čeřovským, Milenou Rychnovskou a několika málo dalšími nestory české a moravské přírodovědy nejsilnějším pojítkem mezi předválečnou osvícenou ekologií představovanou zejména Vladimírem Úlehlou a Aloisem Zlatníkem. Není náhodou, že Antonín objevil na lesnické fakultě v pozůstalosti profesora Zlatníka archiv Svazu na ochranu přírody a domoviny na Moravě, zveřejnil ho, a pomohl tak nově vznikající pozemkové spolky ukotvit v jejich historické předloze.

Antonín Buček vždy opíral svoje odborné i ochranářské postoje o terénní průzkum a znalost krajiny a dodnes k tomu vede svoje studenty. Zdálo se mi, že vždy trochu záviděl venkovanům jejich zakořenění v krajině i folkloru. Do paměti se mi vrylo jeho rčení, že je rodákem volbou. Ať už to bylo za mladých let při lesnické službě ve vojenských lesích na Detvě nebo později, kdy mu přirostlo k srdci Horňácko a stal se pravidelným hostem horňáckých slavností a muzikantských událostí. Přes všechny transcendence do krajin svého srdce je pro nás Antonín Buček především skvělým kolegou, dobrým brněnským rodákem a občanem, který se nikdy nesmířil s pohodlnou střední cestou a umíněně jde nezištně za tím, co považuje za nejlepší pro kvalitu života. Přeji mu do dalších let hodně sil, zdraví i dobrých nápadů, kterými v posledních desetiletích tolik ovlivnil ochranu přírody.

Miroslav Kundrata
ředitel Nadace Partnerství

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu