Čtení na tyto dny

Chalupy

Nedoslýchavé chalupy
v soumraku
a povídají si
měděnkovými hlasy něco zšeřelého,
už velmi dávno zapomenutého.

Na plotě zvlhlá vůně léta visí -

Za humny chlad
a netopýr.

Přes obzor safírová pšenice se řine
z natrženého pytle tajemství - 

(Josef Suchý)

 

Jaromír Tomeček (stále zelený)


Jan Lacina, č. 1/1986, str. 13-14

Před lety ho nazval básník Jan Skácel Zeleným Jaromírem. A zeleným zůstal dodnes. Zdaleka ne proto, že si rád obléká zelené sako a občas si furiantsky nasadí i zelený myslivecký klobouček. A už vůbec ne proto, že by byl nezralým, tj. „zeleným“ autorem. Vždyť Jaromír Tomeček patří již od svých prvních próz k vynikajícím stylistům a jeho schopnost fabulace mu může závidět leckterý romanopisec.

Jaromír Tomeček umí zeleně psát. Ač rodák z nížinné, převážně zorněné krajiny Hané - z Kroměříže - a vzděláním právník, oddal se v mládí se zasvěcenou vnímavostí divočině horských východokarpatských lesů. Z nich i z přilehlých zaplavovaných nížin vytěžil své první knížky. S tou vůbec první - „Vuí se směje“ z roku 1944 - vydal již tři desítky původních knížek próz o přírodě, časté jsou výbory z jeho  próz v různých klubových a nakladatelských edicích. Bez Tomečka se neobejdou oblíbené rozhlasové a televizní pořady, Tomečkovy sloupky osvěžují denní tisk. Uvědomíme-li si, že Tomečkovy knížky vycházejí v mnohatisícových nákladech a některé se dočkaly i pěti vydání, aniž se příliš zdrží na knihkupeckých pultech, zjistíme, že Jaromír Tomeček je zřejmě nejčtenějším současným českým autorem. Svědčí to jednak o Tomečkově sugestivním vyprávěčství, jednak o skutečnosti, že po přírodě je u nás hlad.

Na „pouhé“ psaní o přírodě se dívali a dodnes dívají někteří estéti trochu svrchu. Jaromír Tomeček, poučen Williamsony, Setonem, Thoreauem a především Prišvinem, dokázal překonat často bezbřehou romantickou lyriku Jana Vrby a ponořil se do stále problematičtějšího a aktuálnějšího tématu člověk kontra příroda, příroda kontra člověk. Tématu, které je nutno brát vážně i v literatuře a následně i v literární kritice. „Jaromír Tomeček obhájil celou svou tvorbou svébytnost literatury o přírodě jako samostatného žánru české literatury. Svou osobitostí, širokým tematickým záběrem a uceleností díla vtiskl po Janu Vrbovi tomuto žánru pečeť neodvolatelné sounáležitosti s celou literaturou“ - napsal v doslovu k jedné z posledních Tomečkových knížek Drahomír Illík.

Družný Jaromír Tomeček měl štěstí na odborné průvodce přírodou, jejichž vědomosti mu pomohly nejen k odborně fundované náplni jeho knížek, ale i k jejich správnému vyhrocení. Za všechny jmenujme alespoň docenta Jana Šmardu, výsostného botanika a krajinného biologa, který byl po mnoho let Tomečkovým společníkem na toulkách krajinami jižní Moravy, Jeseníků, Balkánu. Tomeček má štěstí i na ilustrátory svých knížek. Sotva si je dnes dokážeme představit bez mistrných akvarelů bohužel předčasně zesnulého Mirko Hanáka. Poprvé se spolu knižně setkali v jihomoravském „Admirálu na Dyji“ a postupně vyšla v nakladatelství Albatros celá edice Tomečkových knih s Hanákovými obrázky nezaměnitelné jemnosti. Před Hanákem to byla například Vilma Lesková, doprovázející svižnými pérovkami výbor „Zelená ozvěna“. Je škoda, že právě tato malířka, pro kterou je procítěné ztvárnění vjemů z přírody samozřejmostí, se k ilustrování Tomečkových próz nevrátila. Adekvátní a velice působivý ilustrační doprovod se podařil Evě Haškové v bělokarpatském románu „Hora hoří“.

I když se Jaromíru Tomečkovi ne vždy plně podařilo nastínit složitou problematiku vztahů člověka a přírody směrem k optimálnímu řešení (což se ostatně dost zřídka a velmi obtížně daří i odborníkům), nikdy se ve svých prózách nepropůjčil k lacinému jednoznačnému přiklonění na stranu dobyvačné exploatace přírody, ani v období striktně žádaných budovatelských románů ne. Jeho prózami prolínal a dodnes prolíná varovný hlas před neuváženými zásahy do přírody, snad nejlépe vyjádřený v próze „Purpurové slunce“ z roku 1966:

„Ano, obsadíme všechny hvězdy, možná, ale pozbyli jsme studánku, pozbyli jsme pramenný vánek, ztratili všeosvobozující chrámové ticho lesa a obklopili se stokami, čmoudem a řevem mašin. A posléze i z luny vyhostíme harfu krále Davida a postavíme tam Dehtochemu…“

Svým rozsáhlým dílem, ve kterém kromě divočiny lesů a mokřadů často objevitelsky nastínil i přírodu urbanizované a agrární krajiny, vychoval Jaromír Tomeček tisíce zanícených milovníků a ochránců přírody.

Je to k nevíře, že se stále temperamentní a stále okouzlený poutník Jaromír Tomeček 30. září 1986 dožil 80 let! Přejeme mu, aby ještě dlouho mohl vychutnávat jihomoravská vína a aby pro nás napsal ještě mnoho zelených stránek.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu