Čtení na tyto dny

Stromům

Lese, ty mechatý spáči!
(Petr Hille)

Obydlí větrů nikdy neztišená,
plameny zelené, jež náhle vyrazí
a šedá hnízda berou na ramena,
až zase řeřavějí před mrazy.

Vy harfy záchvěvů, jež umírají
pod srdci dosud nenarozeným,
jen brzy milující vás se ptají,
jak lásku stínů spoutat světlem svým.

Vy sloupy zpívající z modra nebe,
vy lesy ležící jak zvíře plné tmy,
jak vaše ticho zneklidní a zebe!

Zelené štěstí poznat dejte mi,
až v přilbách světla sladce obklopíte
mé hodiny jen pro vás, pro vás žité.

(Jan Zahradníček 
Jeřáby, 1933) 

 

Doporučujeme ke čtení

Jak jsem se od strachu ze šelem dostal k jejich mapování

Miroslav Kutal, č. 3/2018, s. 2-4

Konflikt vlka s hospodářskými zvířaty – dosavadní zkušenosti se zabezpečením stád

Petr Kafka, Hana Heinzelová, Ladislav Pořízek, č. 3/2018, s. 16-19, pro předplatitele

Ludvík Kunc, laureát Ceny Josefa Vavrouška za dlouhodobý přínos za rok 2017

Jiří Beneš, č. 3/2018, s. 36, pro předplatitele

Vyznání

Antonín Kostka, Ivo Dostál, č. 3/2018, s. 46-47, pro předplatitele

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Jaromír Tomeček (stále zelený)


Jan Lacina, č. 1/1986, str. 13-14

Před lety ho nazval básník Jan Skácel Zeleným Jaromírem. A zeleným zůstal dodnes. Zdaleka ne proto, že si rád obléká zelené sako a občas si furiantsky nasadí i zelený myslivecký klobouček. A už vůbec ne proto, že by byl nezralým, tj. „zeleným“ autorem. Vždyť Jaromír Tomeček patří již od svých prvních próz k vynikajícím stylistům a jeho schopnost fabulace mu může závidět leckterý romanopisec.

Jaromír Tomeček umí zeleně psát. Ač rodák z nížinné, převážně zorněné krajiny Hané - z Kroměříže - a vzděláním právník, oddal se v mládí se zasvěcenou vnímavostí divočině horských východokarpatských lesů. Z nich i z přilehlých zaplavovaných nížin vytěžil své první knížky. S tou vůbec první - „Vuí se směje“ z roku 1944 - vydal již tři desítky původních knížek próz o přírodě, časté jsou výbory z jeho  próz v různých klubových a nakladatelských edicích. Bez Tomečka se neobejdou oblíbené rozhlasové a televizní pořady, Tomečkovy sloupky osvěžují denní tisk. Uvědomíme-li si, že Tomečkovy knížky vycházejí v mnohatisícových nákladech a některé se dočkaly i pěti vydání, aniž se příliš zdrží na knihkupeckých pultech, zjistíme, že Jaromír Tomeček je zřejmě nejčtenějším současným českým autorem. Svědčí to jednak o Tomečkově sugestivním vyprávěčství, jednak o skutečnosti, že po přírodě je u nás hlad.

Na „pouhé“ psaní o přírodě se dívali a dodnes dívají někteří estéti trochu svrchu. Jaromír Tomeček, poučen Williamsony, Setonem, Thoreauem a především Prišvinem, dokázal překonat často bezbřehou romantickou lyriku Jana Vrby a ponořil se do stále problematičtějšího a aktuálnějšího tématu člověk kontra příroda, příroda kontra člověk. Tématu, které je nutno brát vážně i v literatuře a následně i v literární kritice. „Jaromír Tomeček obhájil celou svou tvorbou svébytnost literatury o přírodě jako samostatného žánru české literatury. Svou osobitostí, širokým tematickým záběrem a uceleností díla vtiskl po Janu Vrbovi tomuto žánru pečeť neodvolatelné sounáležitosti s celou literaturou“ - napsal v doslovu k jedné z posledních Tomečkových knížek Drahomír Illík.

Družný Jaromír Tomeček měl štěstí na odborné průvodce přírodou, jejichž vědomosti mu pomohly nejen k odborně fundované náplni jeho knížek, ale i k jejich správnému vyhrocení. Za všechny jmenujme alespoň docenta Jana Šmardu, výsostného botanika a krajinného biologa, který byl po mnoho let Tomečkovým společníkem na toulkách krajinami jižní Moravy, Jeseníků, Balkánu. Tomeček má štěstí i na ilustrátory svých knížek. Sotva si je dnes dokážeme představit bez mistrných akvarelů bohužel předčasně zesnulého Mirko Hanáka. Poprvé se spolu knižně setkali v jihomoravském „Admirálu na Dyji“ a postupně vyšla v nakladatelství Albatros celá edice Tomečkových knih s Hanákovými obrázky nezaměnitelné jemnosti. Před Hanákem to byla například Vilma Lesková, doprovázející svižnými pérovkami výbor „Zelená ozvěna“. Je škoda, že právě tato malířka, pro kterou je procítěné ztvárnění vjemů z přírody samozřejmostí, se k ilustrování Tomečkových próz nevrátila. Adekvátní a velice působivý ilustrační doprovod se podařil Evě Haškové v bělokarpatském románu „Hora hoří“.

I když se Jaromíru Tomečkovi ne vždy plně podařilo nastínit složitou problematiku vztahů člověka a přírody směrem k optimálnímu řešení (což se ostatně dost zřídka a velmi obtížně daří i odborníkům), nikdy se ve svých prózách nepropůjčil k lacinému jednoznačnému přiklonění na stranu dobyvačné exploatace přírody, ani v období striktně žádaných budovatelských románů ne. Jeho prózami prolínal a dodnes prolíná varovný hlas před neuváženými zásahy do přírody, snad nejlépe vyjádřený v próze „Purpurové slunce“ z roku 1966:

„Ano, obsadíme všechny hvězdy, možná, ale pozbyli jsme studánku, pozbyli jsme pramenný vánek, ztratili všeosvobozující chrámové ticho lesa a obklopili se stokami, čmoudem a řevem mašin. A posléze i z luny vyhostíme harfu krále Davida a postavíme tam Dehtochemu…“

Svým rozsáhlým dílem, ve kterém kromě divočiny lesů a mokřadů často objevitelsky nastínil i přírodu urbanizované a agrární krajiny, vychoval Jaromír Tomeček tisíce zanícených milovníků a ochránců přírody.

Je to k nevíře, že se stále temperamentní a stále okouzlený poutník Jaromír Tomeček 30. září 1986 dožil 80 let! Přejeme mu, aby ještě dlouho mohl vychutnávat jihomoravská vína a aby pro nás napsal ještě mnoho zelených stránek.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu