Vstup pro předplatitele: |
bylo
příliš mnoho kamení
na zemi
a země porodila stromy
bylo
příliš mnoho dřeva
mezi nebem a zemí
a země
porodila člověka
a člověk
vzal sekeru
(Jan Tluka)
Hesse, H.: Radosti zahradníka. Argo, Praha 2012, 235 s.
Práce na zahradě je především práce s půdou. Většinou s ohnutými zády, často vkleče. Ač nízko u země nebo rovnou v zemi, má svoji poetickou a povznášející rovinu. Stává se osobním útočištěm, pozvedá do výšin snění. Čtenář si může vzpomenout třeba na Zahradníkův rok Karla Čapka, milovník výtvarného umění na petrkovskou zahradu Bohuslava Reynka, každý školák na svoje literární toulky Zahradou Jiřího Trnky. V nedávno vydaném souboru úvah, povídek a básní Hermanna Hesseho najdou podněty všichni zahradníci.
Překlad Hesseho výběru „zahradní“ tvorby přichází k českému čtenáři právě včas - v době rostoucí obliby přírodních zahrad. Noví zahrádkáři dnes mimo čistotu své domácí produkce vitaminů oceňují i duchovní nadhodnotu práce na zahradě, pozorování koloběhu přírody i partnerské vztahy s dříve málo vítanými návštěvníky zahrady. Básně a zamyšlení slavného spisovatele nám mohou být spíše pobídkou k pěstění duševního vhledu do tajemství našich zahrad než návodem k jejich skutečnému uspořádání. Kromě potřebného tělesného uvolnění nacházel Hesse mezi záhony a stromy též vhodné místo „k meditaci, spřádání vláken fantazie a ke koncentraci duševních nálad“. Zahradní idyla mu byla domovem, ochranou před vrtochy vnějšího dění.
V jeho textech vystupuje zahrada jako místo melancholické, jako metafora mládí - „mé mládí bylo, jak bych zahradou se bral“, jako projekční plátno proměn básníkových citů a životních etap na pozadí změn ročních cyklů přírody - „Mdlé léto se s chvěním blíží / tiše ke svému skonu“. I jako místo mystického rozjímání, kde stromy mají svoji posvátnost a jsou předmětem uctívání - „v jejich vrcholcích šumí svět, jejich kořeny spočívají v nekonečnu“. A samozřejmě i místem všednodenní zahradnické rutiny a přemáhané nepřízně přírody, která sice dovoluje člověku, aby si budoval s oporou své fantazie, holých rukou a drobného náčiní svůj idylický mikrosvět, přitom mu ale dává neustále najevo, kdo má v tomto světě vůní, chutí a obrazů jednoznačně navrch.
Pavel Klvač