VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Dílo Jana Steklíka bylo během jeho četných výstav v poslední době, jimiž mu kulturní ve­řejnost splácí dluh za téměř dvacet let vý­stavního mlčení, věhlasnými kunsthistoriky proklepáno z mnoha stran. Hovoří se při tom o nebesky čisté lince, o umění výtvarné zkratky, sami Křížovníci, jichž je mistr spo­luředitelem, pak o čistém humoru bez vtipu a mohli bychom pokračovat a pouze bychom opakovali pravdy, které byly na Steklíkových vernisážích stokrát vyřčeny a v recenzích již mnohokráte napsány. Málokdo z těch reno­movaných badatelů si však všiml pozoruhod­ného fenoménu Steklíkovy tvorby, totiž jeho umanutosti krajinou. A přece tvoří Steklíko­vy krajiny nezanedbatelnou součást jeho mnohotvárného díla. Krajiny zavírací, střihy na krajiny, krajiny - omalovánky, proslulé krajiny s ňadrem či krajiny - pérovky, které provázejí i náš časopis.

Ptáte se odkud tato Steklíkova vize, když je mistr znám po výtce spíše jako člověk měst­ský, jehož krajinnou doménou jsou malebná zákoutí restauračních zařízení? Mistr sám však žije vlastním, dvoudomým životem. Vždy, když na dlouhé týdny pojednou není k nalezení na známých brněnských místech, žije v skrytu, v domě pod olbřímí hrušní ob­rostlém psím vínem, v poklidném zákoutí svého Ústíčka (Ústí nad Orlicí - pozn. V. Š.), kde na sebe nechá působit pozoruhodně čle­nitou a historií dýchající krajinu blouznivců našich hor. Jí přizpůsobil dokonce i svoji za­hradu, zahradu řekli bychom ekologicky sta­bilní, biodiverzní, kde různě tvarované záho­ny plynule přecházejí do květnatých minilu­čin a nik, osídlených léčivými bylinami. Samozřejmě však nejen idylický dům a eko­logická zahrada je to, co Mistra na svém ro­dišti fascinuje. Je to také, a především, řekli bychom, restauračnost orlické krajiny.

A vskutku snad nikde u nás není v krajině dochováno tolik vzácných a památných vý­letních hospůdek, starých chat či dřevních venkovských náleven s lavicemi podél stěn a okny přivrácenými k nejhezčím výhledům do dálav. Měl jsem několikráte to štěstí, že jsem mistra doprovázel po jeho oblíbených místech - Andrlově chlumu, Klopotech, Koz­lově, Libchavách a při výhledech z útulných dřevěných interiérů do plenéru jsem pak rázem pochopil Steklíkovu techniku zavíracích rámečkových krajin - ten rámeček, vesměs ještě starý, poctivě prvorepublikový, totiž právě tvoří ono hledané sepětí restauračního dřevěného intravilánu s přírodním extravilá­nem. Také jeho ramínka, která často vystavu­je, jakoby symbolizovaly ten starý útulný a bohužel zanikající svět podorlicklých kra­jinných hospůdek.

Steklíkova láska ke krajině však také vyústila v dlouhodobou spolupráci s časopisem Vero­nica. Ať již otevřeme kterékoli z čísel Vero­niky, dýchne na nás z nich nejen čistá grafika zvěčnělého již Oldřicha Bárty, ale také ne­méně čistá kresba Steklíkova, přibližující ak­tuální témata ochrany přírody a krajiny tím nejněžnějším kreslířským způsobem. Když s námi začal Steklík spolupracovat, bylo mu něco pod padesát, a neměl tehdy, protože byl někdy na počátku sedmdesátých let odhalen jako „škodlivý surrealista“ mnoho příležitostí k publikování. A zůstal nám věrný až do té své šedesátky, kterou oslavil, přestože dnes musí nabídky k publikování odmítat, a bohdá že tomu tak bude i nadále. A proto, milý Je­ne, ad multo anno, i pěkně po slovansku, na mnogaja ljeta...

Václav Štěpánek