Čtení na tyto dny

Na počest ptáků řek a lesa

Ptáci stoupali nad lesem
jak jiskry
Dvojhlasně
O dvou křídlech
Až zdálo se že nevzlétají
ale že země padá

Bylo ticho
jako v přesýpacích hodinách
anebo ve skále
ale tak ostré
jak večerní obloha
kdy padají hvězdy
a na studánkách řek
omdlévá voda

Na počest ptáků
spících řek a hlubokého lesa
zdvihá ticho
studánku
jako první pokus bohů o pohár

(Josef Hrubý) 

 

Doporučujeme ke čtení

Data v plánování péče o chráněná území

Jonáš Gaigr, Eva Knižátková, č. 3/2024, s. 5-7, pro předplatitele

Pohled za hranice – dva odlišné světy, Arménie a Finsko

Jindřich Chlapek, Jaakko J. Ilvonen, č. 3/2024, s. 17-20, pro předplatitele

Odkaz Josefa Vavrouška je dnes dvojnásobne aktuálny

Mikuláš Huba, č. 3/2024, s. 28-31

Ubývá u nás ptáků?

Alena Klvaňová, č. 2/2024, s. 2-6, pro předplatitele

Nová chráněná území v Brně

Vilém Jurek, č. 2/2024, s. 32-33, pro předplatitele

Přírodní řeky jako překvapení Polska

Roman Barták, č. 2/2024, s. 34-35

Návrat vlčího zpěvu Jaroslava Monte Kvasnici

Jiřina Lacinová, č. 2/2024, s. 44-45

Steklík, krajina a Veronica


Václav Štěpánek, č. 2/1998, str. 50

Dílo Jana Steklíka bylo během jeho četných výstav v poslední době, jimiž mu kulturní ve­řejnost splácí dluh za téměř dvacet let vý­stavního mlčení, věhlasnými kunsthistoriky proklepáno z mnoha stran. Hovoří se při tom o nebesky čisté lince, o umění výtvarné zkratky, sami Křížovníci, jichž je mistr spo­luředitelem, pak o čistém humoru bez vtipu a mohli bychom pokračovat a pouze bychom opakovali pravdy, které byly na Steklíkových vernisážích stokrát vyřčeny a v recenzích již mnohokráte napsány. Málokdo z těch reno­movaných badatelů si však všiml pozoruhod­ného fenoménu Steklíkovy tvorby, totiž jeho umanutosti krajinou. A přece tvoří Steklíko­vy krajiny nezanedbatelnou součást jeho mnohotvárného díla. Krajiny zavírací, střihy na krajiny, krajiny - omalovánky, proslulé krajiny s ňadrem či krajiny - pérovky, které provázejí i náš časopis.

Ptáte se odkud tato Steklíkova vize, když je mistr znám po výtce spíše jako člověk měst­ský, jehož krajinnou doménou jsou malebná zákoutí restauračních zařízení? Mistr sám však žije vlastním, dvoudomým životem. Vždy, když na dlouhé týdny pojednou není k nalezení na známých brněnských místech, žije v skrytu, v domě pod olbřímí hrušní ob­rostlém psím vínem, v poklidném zákoutí svého Ústíčka (Ústí nad Orlicí - pozn. V. Š.), kde na sebe nechá působit pozoruhodně čle­nitou a historií dýchající krajinu blouznivců našich hor. Jí přizpůsobil dokonce i svoji za­hradu, zahradu řekli bychom ekologicky sta­bilní, biodiverzní, kde různě tvarované záho­ny plynule přecházejí do květnatých minilu­čin a nik, osídlených léčivými bylinami. Samozřejmě však nejen idylický dům a eko­logická zahrada je to, co Mistra na svém ro­dišti fascinuje. Je to také, a především, řekli bychom, restauračnost orlické krajiny.

A vskutku snad nikde u nás není v krajině dochováno tolik vzácných a památných vý­letních hospůdek, starých chat či dřevních venkovských náleven s lavicemi podél stěn a okny přivrácenými k nejhezčím výhledům do dálav. Měl jsem několikráte to štěstí, že jsem mistra doprovázel po jeho oblíbených místech - Andrlově chlumu, Klopotech, Koz­lově, Libchavách a při výhledech z útulných dřevěných interiérů do plenéru jsem pak rázem pochopil Steklíkovu techniku zavíracích rámečkových krajin - ten rámeček, vesměs ještě starý, poctivě prvorepublikový, totiž právě tvoří ono hledané sepětí restauračního dřevěného intravilánu s přírodním extravilá­nem. Také jeho ramínka, která často vystavu­je, jakoby symbolizovaly ten starý útulný a bohužel zanikající svět podorlicklých kra­jinných hospůdek.

Steklíkova láska ke krajině však také vyústila v dlouhodobou spolupráci s časopisem Vero­nica. Ať již otevřeme kterékoli z čísel Vero­niky, dýchne na nás z nich nejen čistá grafika zvěčnělého již Oldřicha Bárty, ale také ne­méně čistá kresba Steklíkova, přibližující ak­tuální témata ochrany přírody a krajiny tím nejněžnějším kreslířským způsobem. Když s námi začal Steklík spolupracovat, bylo mu něco pod padesát, a neměl tehdy, protože byl někdy na počátku sedmdesátých let odhalen jako „škodlivý surrealista“ mnoho příležitostí k publikování. A zůstal nám věrný až do té své šedesátky, kterou oslavil, přestože dnes musí nabídky k publikování odmítat, a bohdá že tomu tak bude i nadále. A proto, milý Je­ne, ad multo anno, i pěkně po slovansku, na mnogaja ljeta...

Václav Štěpánek



csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu