Vstup pro předplatitele: |
Ptáci stoupali nad lesem
jak jiskry
Dvojhlasně
O dvou křídlech
Až zdálo se že nevzlétají
ale že země padá
Bylo ticho
jako v přesýpacích hodinách
anebo ve skále
ale tak ostré
jak večerní obloha
kdy padají hvězdy
a na studánkách řek
omdlévá voda
Na počest ptáků
spících řek a hlubokého lesa
zdvihá ticho
studánku
jako první pokus bohů o pohár
(Josef Hrubý)
Prof. Ing. Milan Križo, DrSc., si získal ve vědeckém světě věhlas svým bádáním v oblasti lesnické botaniky, kde se zaměřoval především na pylovou analýzu a květy dřevin. Při vší úctě k tomuto vědnímu oboru ovšem lze říci, že by mu jen stěží zajistil takovou popularitu jako jeho alter ego, v němž byl, je a zůstane, jak sám říká, "dědinčan" z Hrochoti pod majestátnou Poľanou, dědinčan v širokých konopných gatích, s vybíjaným opaskem a nezbytnou černou kabaňou přes rameno, dedinčan, který si svým drsným karpatským hlasem dokáže před muzikou bohatýrsky "rozkázat" stovky vrchárských písní.
Poľana a její lid, lid špatnokrásný, jak jej sám zpěvák charakterizuje, žijící ve vesnicích i na lazech rozložených na jejích svazích, učarovali Križovi na celý život. A o Poľaně, jejím lidu, lidové písni a jejím sepětí s krajinou a životem v Podpoľaní, o jeho zpěváckých začátcích jsme nad pohárkem hrochoťské režné v jeho bytě ve Zvolenu s Milanem Križem také besedovali.
Já vlastně nemám v Podpoľaní tak úplně domovské právo, byť jsem se tam narodil - začíná Milan Križo rozkrývat taje své cesty za folklórem. - Otec totiž pocházel od Lučence a na Hrochoť přišel jako četník - žandár; jak se jim tu říkalo. Ostatně, byl tam mezi četníky sám Slovák - ostatní všichni byli Češi. A ti četníci zde, v tomto kraji zbojníků, byli velmi potřební. V sobotu, hlavně když se chlapi opili, totiž bývalo ve zdejších dědinách normální, že tekla krev. Ani u nás na Hrochoti nebylo neděle, aby se někdo nepobil. Proto byla dříve četnická stanice v každé vesnici pod Poľanou. A díky tomu jsem se vlastně na Hrochoti také narodil.
Jak jsem se dostal k lidové písni?
Hrochoť byla v době mého dětství - a narodil jsem se již před sedmasedmdesáti lety, synonymem pro chudobu. Velkou chudobu. Když měli moji dětští kamarádi doma kravku, chodívali již od útlého věku pást, když neměli nic, nebo jen kozu, tak je sebrali na jaro sloužit do vedlejší vesnice… Ale přesto se všude zpívalo. A já ty písně poslouchal, přímo hltal, chytily mne za srdce - neexistovala na Hrochoti písnička, kterou bych neznal - a už jako mladý gymnazista, primán, jsem si je začal zapisovat. Samozřejmě bez not, jen texty, ale melodie jsem měl zapsané přímo v hlavě. Připravil jsem z těch "sběrů" dokonce i "monografii" Ludové slovenské piesne z Hrochoti. Mám to ještě někde schované… Potom mi bratranec daroval starou heligonku, a tak jsem si písničky začal i přehrávat. Hltal jsem také národopisnou literaturu, pokud se mi, samozřejmě, dostala do rukou. Kdysi, ve čtyřicátých letech, mne zaujala brožura Národopisný prieskum slovenského ľudu, v níž se psalo, jak to dělat - čeho si všímat, např. jak vypadá dům, půdorys, rozmístění místností apod. I díky ní jsem byl odhodlaný studovat národopis. Naneštěstí či na štěstí, kdo to dnes ví, tento obor nebyl v době po mé maturitě v Bratislavě otevřený. No a kamarádi, kteří taky moc nevěděli co a jak, navrhli: Pojďme do Brna na lesnickou. Tak jsem taky šel.
A právě Brno Vás folklorně proslavilo, není-liž pravda…
Do Brna jsem přišel v roce 1947. A hned mne vzalo za srdce - ty jeho folklorní krúžky, tam se seskupovala celá Morava. Pro mne to však byl hlavně Slovácký krúžek. Všechny ty moravské písně mi byly blízké, svým rytmem mne ovšem nejvíce zaujaly verbuňky. Před krúžkařskou muzikou jsme si ale často "zarevali" aj slovenské… My, co jsme se na krúžku scházeli ze všech koutů Slovenska, jsme ovšem záhy začali uvažovat o krúžku či souboru slovenském. A tak jsme založili v Brně Poľanu - vysokoškolský folklorní soubor: Písnička mne tedy držela i během mých brněnských studií, byť jsem se v Poľane více věnoval tanci a choreografii. Jednou jsem ale na nějaké folklorní soutěži zazpíval písničku z Hrochoti. V porotě byl Jaroslav Jurášek, dramaturg čerstvě založeného Brněnského rozhlasového orchestru lidových nástrojů (BROLN), kterému se můj zpěv velice zalíbil a který mne také pozval k účinkování v tomto tělese. A já jsem tak díky BROLNu začal vstupovat do po vědomí… V BROLNu tehdy zpívali Jarmila Šuláková, Jožka Severin, potom přišli o pár let mladší bratři Luboš a Dušan Holí a to vše můj zájem o písničku ještě utvrzovalo…
Větší část své profesní kariéry jste ale strávil ve Zvolenu…
Ruské tanky v roce 1968 jsem ještě zažil v Brně, ale někdy v té době jsem dostal nabídku docentského místa na Zvolenské univerzitě. Kdyby ta univerzita byla v Košicích či v Bratislavě, nikdo mne tam nedostane, ale že to bylo do Zvolena, do mého rodného kraje pod Poľanou… Bylo to těžké rozhodování. V Brně jsme měli úžasnou partu lidí kolem písniček, a taky botanicko-lesnickou společnost. Na druhé straně se mi nabízelo neuvěřitelně široké pole působnosti: jednak bádat na Poľane - botanika, lesy…, jednak žít mezi podpoľanským lidem a jeho folklorem, možnost skloubit svoji profesi s písničkou… A to nakonec zvítězilo. Ostatně, i kdybych se znovu narodil, nedovedu si nic hezčího představit, než prožít život v této pozoruhodné dvojkombinaci - v kráse přírody a kráse písničky.
Jaká vlastně je ta podpoľanská píseň, kde má své kořeny…
V Podpoľaní bylo velmi rozšířené salašnictví, a to nne již od mého útlého dětství nesmírně zajímalo. Mohl jsem navíc detailně pozorovat, jak vše probíhalo, znal jsem, jak se jmenovaly všechny ty nástroje a technologie zpracování ovčího mléka… Salašnictví, to byla také ta nejkásnější ukázka symbiózy člověka a přírody. Valach byl na "košiari" vzdálen řadu kilometrů od vesnice, tak co měl sám dělat: všímal si ptáků, stromů, viděl spojitost v samotě stromu a sebe… A pak tam nahoře vysoko Poľana…
Poľana, Poľana, celá si zoraná, chlapci mňa zorali, keď sa pasovali…
Mnoho písniček zpívá pastýř o Poľane. Typickým pastýřským nástrojem byla píšťala o šesti dírkách či fujara, a to už samo o sobě zakládalo na zvláštní melodie a písně, které vycházejí ze specifické melodiky a stavby píšťaly a fujary. Písně pastýřů, valachů, tklivé balady o tom, že někoho zabili, to jsou pro mne opravdu nejdražší písně, které mému naturelu nejvíce seděly. Zajímavé jsou také pomalé táhlé zbojnické balady. Hrochoťská a vůbec podpoľanská píseň tedy vycházela z "vrchárského" způsobu života valachlů, zbojníků, lesních dělníků…
Co je ovšem také pod Poľanou parádní, to jsou rozkazovačky. Typicky chlapská záležitost. Chlapi stáli před muzikou a rozkazovali si písně. Muzikant tahal jednu melodii i hodinu, dokud mu někdo nezazpíval jinou. To se pak "frajeři" ukazovali. Každý rozkazoval svoji, předbíhali se, mělo to fantastický náboj. Ovšem rozkazovačky souvisejí především s lidovou cikánskou muzikou. Na velké většině vesnic v Podpoľaní totiž byli muzikanty cikáni. A tito cikáni se dokonale sžili s místním prostředím. Živili se kovářstvím, pásli kozy, dělali hračky, mlátili kladivy do žuly - lámali kámen - a pak vzali do rozdrásaných rukou housle, z nichž dokázali vyloudit ty nejkrásnější melodie. Typické, hlavně pro Hrochoť, bylo to, že cikánská muzika měla dva primáše. Nebylo to jako jinde, že druhý primáš "chytá" terc, zde si oba hráli svoji základní melodii a "obalovali ji ciframi". Často se proto stalo, že se někdy harmonicky nesešli a v melodii pak došlo k disonanci, k "falšu". Ovšem kdyby v jejich hudbě to falešné nebylo, tak by to chybělo. To tam musí být, když to tak cítí! Oni se nesešli a s člověkem to až zatřáslo…
Ve svém vyprávění ovšem hovoříte v minulém čase…
Bohužel. Dříve se podle nápěvu písničky dalo pznat, odkud je, z které vesnice. Rozdíly byly malé, ale byly. Teď jsou soubory a muziky všechny na jedno kopyto. Vzájemně se poslouchají, primáši se více líbí nápěv druhého, tak jej převezme a hraje. Hudební specifičnost vesnic se vytrácí, částečně zachována zůstala snad již jen na Horehroní. Tam pak především v Černém Balogu. Cikánská balocká muzika se nedá s ničím splést. To je skvost, něco úžasného. Má šmrnc, i když třeba něco kopírují…
I na Podpoľaní však existuje jedna výjimka. Když zemřeli mí kamarádi, kteří hráli tu typickou a jedinečnou hrochoťskou muziku, jíž udával ráz primáš Ján Berky-Paľáč, muziku, jež natolik uchvátila třeba i Karla Plicku, myslel jsem si, že se hrochoťský hudební svéráz nadobro ztratí. Ale Marcel Berky-Paláč, vnuk onoho pověstného Jána, oživil hru svého děda. Nevkládá do hry žádné modernější prvky, hraje vše tak, jak to bylo dříve, prostě vede hrochoťskou muziku správným směrem. Dalo by se říci, že v lidové kultuře existují stejné skvosty jako v přírodě, jako ty v chráněné krajinné oblasti Poľana. A takovýmto skvostem je právě hrochoťská muzika. A pak také, abych nezapomněl, hrochoťské svatební ženské písně a trávnice, ty už však, na rozdíl od muziky, mizí - ženy už nechodí hrabat seno jako dřív. To když se vracely, jedna začala a už se písničky nesly krajinou.
Lidé už s přírodou, a to i na vesnici, žijí méně, protože většina z nich nehospodaří, nechová ovce ani krávy… Nepůsobí to zpětně i na píseň, na to, že je umlklá, zatichlá, že se ve vztahu k ní zpětně odráží ztráta sepětí s krajinou?
Jistě. Píseň je spjatá s životem člověka v krajině, a když sepětí člověka a krajiny skončí, skončí i lidová píseň. Proto také ta píseň, o kterou nám jde, vznikala jenom na vesnici. Například ta naše dlouhá a jedinečná Hrochoťská dolina, do níž se chodilo za prací do lesa či na louky pěšky, denně deset i patnáct kilometrů - sice zde také jezdila úzkokolejka, takže se někdy lidé mohli svézt, častěji to ale museli šlapat pěšky - je tak rozvlečená, tak ji někdy "veru neprejdem ani do večera". Na jedné straně zazní v té písni okouzlení krajinou, na druhé povzdech, co mne zase čeká… Vůbec, lidé tady byli odřezaní, izolovaní, a když se o půdu a přírodu nestarali, byli odsouzení k záhubě. Život zde, to byla dřina. Chlapi brzo vstávali, šli "do hory", kde se živili dřevorubectvím… Sice se uživili, ale museli tvrdě pracovat od rána do noci a v noci třeba spát v lese jen v nějaké boudě… Nelze se divit, že lidé odtud odcházeli za lepším živobytím - před válkou do Ameriky, do Argentiny, poté do měst. No aby se jim lehčí život víc nelíbil… Ale ten lehčí život jaksi písni nepřeje. Dnes už se na vesnici moc nezpívá. Spíš jen příležitostně, anebo když se někdo opije… Změnil se život, ale stojí za to vynaložit maximální úsilí, aby písnička zůstala zachována. Naštěstí bude asi vždycky existovat skupina lidí, která k ní bude inklinovat, lidí, kteří znají její hodnoty, váží si jich, věnují se jim, bádají v nich a obohacují si tím svůj vnitřní život.
A tak je to i s krajinou. Před kolonizací bylo Podpoľaní, až na nějaké enklávy, zcela zalesněné a z toho lesa se pak ukrajovalo. Například díky salašnictví vznikly louky se specifickou pestrou vegetací. A teď jak to zachránit? Budeme je kosit, když seno nikdo nechce? Tu práci musíme do přírody vkládat, a když ne, les si to vše vezme, vždyť mu to patřilo!
S Milanem Križem besedoval
Václav Štěpánek