Vstup pro předplatitele: |
Zapomínám verše jako jabloň lístky,
zapomínám básně jako jabloň květy,
zapomínám své roky jako jabloň jara,
zapomínám bolest.
Mezi stromy projíždí
sadař na vozíku
taženém malým zahradnickým traktorem,
co řve jak revolver
a drtí
pneumatikami
jako tankovými pásy
spadané květy, spadané listí, zem…
(František Schildberger)
Nevím, čím to je, ale krásné a hodnotné často vzniká navzdory, okolím nechtěné či nechápané. Teprve až se dílo podaří a je jasně vidět, že vzniklo něco výjimečného, pak teprve přichází uznání. Tedy - v lepším případě…
Před lety jsem se podílel na scénáři filmu o lesnících, kteří se rozhodli změnit běžnou profesní rutinu a začali usilovat o to, být hospodářem v biblickém smyslu slova, tj. vytvářet na půdě jim svěřené i jiné hodnoty, než jsou ty, které se vejdou do hospodářských a ekonomických ukazatelů. S mnohými jsem mluvil, o jiných jsem vyslechl příběhy. Další jsem potkal až po dokončení filmu a potkávám je dodnes. Jejich cesty a nápady byly různé: trpělivá a umanutá podpora dřeviny vedoucí k jejímu návratu do porostů, ponechávání starých stromů pro ptáky a hmyz navzdory tomu, že to bylo roky vnímáno jako nepořádek v lese, postupy obnovy sice se vymykající běžným pravidlům a provozním výkazům, za to však vedoucí k bohaté věkové a prostorové struktuře lesa. Překvapivě často měli jedno společné, a to, že na nepochopení naráželi na různých, neřkuli všech stranách. Jako ten nejmenovaný lesník z nejmenovaných hor, díky jehož trpělivému „odboji“ se notný kus horského lesa stále více blíží obrazu, který se slzou v oku kreslíme, když máme popsat, jak by to tu vypadalo, kdyby… Obrazu lesa rozpadajícího se postupně, v malých skupinách, s přirozenou obnovou různého stáří, s torzy tlejících stromů, s ležícími kmeny, na nichž klíčí semenáče. Když měl říci, jak se mu to podařilo, ostýchal se. No, s kolegy lesníky (zejména s nadřízenými) o tom raději nemluví a snaží se, aby tam nikdo moc nechodil, nechává tady totiž stát kůrovcové stromy (což se nesmí) - když je jeden, dva, tak se zpravidla nic nestane, a ty stojící rozpadající se stromy tu přeci mají být. Ochráncům přírody se svým dílem ale také chlubí nerad. Když to totiž vypadá, že by z kůrovcových stromů brouk vylétl a ohrozil jeho započaté dílo (tj. rozvrátil celý porost najednou), tak proti němu potichu na místě zasáhne…
Nevím, čím to je, ale zdá se, že cesta středem je zpravidla nejužší a snadno zaroste trním.
Petr Čermáček