VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

… zpívá se v jedné horňácké lidové písni. Pravda, málokdo si dnes dokáže představit, o čem že se to zpívá. Jak vypadá vůl, mám teď na mysli to krásné mohutné dobytče - vykastrovaného býka, tedy samce tura domácího - dnes už ví jen málokdo. Z vesnic i z krajiny zmizel, byť byl dříve nepostradatelným pomocníkem v zemědělství. Nejenže měl lepší maso než nekastrovaný jedinec, ale tím, že byl zbaven své „mužné síly“, také rychle přibíral na váze, byl neobyčejně silný a houževnatý, a hlavně hodný jako beránek.

Velkostatky ještě v devatenáctém století chovaly desítky volů, které mohly zapřahat do zdokonalovaných pluhů a tak snáze zorňovat své rozlehlé pozemky. Bylo-li zapotřebí přitáhnout obzvláště těžký a rozměrný náklad, sloužilo k tomu vždy spřežení volů. Své by o tom mohli vykládat pamětníci z jižní Moravy žijící na okraji lužních lesů s mohutnými duby. K tomu, aby mohl být poražený dub vytažen z podrostu ke zpracování, bylo zapotřebí spřežení několika volů, které si ale s padlým velikánem hravě poradilo. Sám jsem kdysi, v 80. letech minulého století, viděl v bulharských Rodopech dřevorubce s obrovskými voly, bezesporu alespoň jedenapůltunovými, kteří táhli z kopce poražené buky. Nedávno, v okolí slovenské vesnice Ratkovské Bystré, uprostřed hor nedaleko středoslovenského Tisovce, jsme si marně s přítelem lámali hlavu, jaká že to zvířata mohla vytáhnout vozy k vysoko položeným kopanicím hlubokými a neobyčejně strmými úvozovými cestami, jejichž zdolání činilo problémy i nám. Až dole ve vesnici nám v krčmě celou situaci objasnili: Ještě v 60. letech 20. století se každou neděli na bohoslužbu (a jsou tam v okolí pouze evangelíci) sjížděli kopaničáři z okolí na povozech tažených volskými spřeženími. V obci na návsi stávalo až 60 volských spřežení, býval tam i trh, na němž se o obzvláště zdatné voly licitovalo. To všechno odvál čas a kolektivizace. V současnosti již i ty domy, v nichž gazdové žili, připomínají pouze rozvalené stěny, kterými prorůstají rychle rostoucí dřeviny.

Když jsem v roce 1993 viděl na horské rázsoše nad valašskou vesnicí Huslenky nedaleko Vsetína orat starého hospodáře téměř na hřebeni kamenité políčko se sivým volkem, jehož postaru poháněl dlouhým bidlem, bylo mi jasné, že tento výjev již nejspíš nikdy v životě nespatřím. Mýlil jsem se. V srbské Šumadiji jsem dokonce viděl i kováře, kterak zdatného volka podkovává. Nicméně to přece jenom nejsou naše končiny, a nebyla tam kolektivizace. O to více mne potěšilo, když jsem nedávno pod vrchem příznačně zvaným Železná brána v kopaničářském kraji nedaleko jedné ze slovenských horských dominant - Klenovského Veporu - potkal hospodáře z místní osady Javorinka, jak rozvážně kráčí k vrcholu kopce, považte, se spřežením volků. V čísle Veroniky věnovaném šetrnému lesnímu hospodaření bezesporu potěší informace, k čemuže hospodář své voly používal. Byl zaměstnancem tamní lesní správy a s voly stahoval vytěžené stromy z porostu. Sám tvrdil, že vůl je pro tuto práci velmi vhodný, protože kráčí pomalu, nerozrývá půdu kopyty a vůbec, že v horách by se v lese měla využívat pouze tato zvířata. Jistě, mluvila z něj hrdost chovatele, protože jeho dobytčata byla skutečně výstavní. Něco na jeho tvrzení ale bude, protože celé tamní pohoří je chráněnou krajinnou oblastí. A já měl krásný pocit, že se moje poslední setkání s voly v krajině opět oddálilo.

Václav Štěpánek