Čtení na tyto dny

Kde strom má srdce

Kde strom má srdce
ptáci vědí

Nad tryskající piliny
zvedli křídla

Slyšeli jste slavíky tlouct?

Pila ječí
Láme se
stín světla jadrného dření
Větev o větev

Zaslechli jste někdy
tlouct slavíky?

Srdce chycené
v obráceném hnízdě?

(Jindřich Zogata) 

 

Doporučujeme ke čtení

Je hospodaření s půdou udržitelné?

Milan Sáňka, č. 1/2018, s. 2-5, pro předplatitele

Obrazy vonící hlínou

Jan Lacina, č. 1/2018, s. 31-33, pro předplatitele

Několik životů Jana Čeřovského

Jan Plesník, č. 1/2018, s. 42-43

Chvála bláznovství Antonína Bučka

Miroslav Kundrata, č. 1/2018, s. 44-46

Břehule: ubývající druh doplácející na proces EIA

Petr Heneberg, č. 4/2017, s. 2-4, pro předplatitele

Doc. RNDr. Karel Hudec, DrSc.: jeho prínos pre československú ornitológiu zo slovenského uhla pohľadu

Anton Krištín, č. 4/2017, s. 16-17, pro předplatitele

Karel Hudec, nejen ornitolog

Milan Peňáz, č. 4/2017, s. 20-23, pro předplatitele

Ochrana netopýrů = ochrana budov před guánem

Daniel Horáček, č. 4/2017, s. 32-34

Mizející svět seníkových luk


Václav Štěpánek, č. 6/2012, str. 16-17
K některým částem moravských i slovenských Karpat donedávna neodmyslitelně patřily horské či podhorské louky poseté srubovými seníky. Někdy se dokonce hovoří přímo o seníkových loukách.
Typická seníková louka v době své „slávy“. Desítky udržovaných seníků se šindelem pokrytou valbovou střechou na pečlivě vykosených loukách hřebene Doštianka nad Liptovskou Tepličkou ve východních Nízkých Tatrách fotografoval na počátku 60. let 20. století Igor Míchal. V současnosti tu nestojí jediný seník a louky jsou porostlé třtinovými pahrbky…
Typická seníková louka v době své „slávy“. Desítky udržovaných seníků se šindelem pokrytou valbovou střechou na pečlivě vykosených loukách hřebene Doštianka nad Liptovskou Tepličkou ve východních Nízkých Tatrách fotografoval na počátku 60. let 20. století Igor Míchal. V současnosti tu nestojí jediný seník a louky jsou porostlé třtinovými pahrbky…

Proč seníky na loukách?

Seníkové louky (jak je pojmenovává Helena Ružičková v článku Kvetnaté lúky - minulosť a realita dnešných dní, Veronica č. 5/2007, s. 12-14) vznikaly obvykle ve vyšších nadmořských výškách, na odlehlých, špatně dostupných a od obce vzdálených místech katastrů. Převoz sena byl obtížný, bouřky navíc mohly usušené seno cestou znehodnotit, proto bylo výhodnější ho skladovat v seníku přímo na místě sklizně, a až v zimě, když nebylo příliš práce, je dopravovat do obce na saních. Dalšími důvody mohly být také nedostatek skladovacích prostor v obci a nebezpečí požárů. Seníkové louky jsou typické pro katastry soustředěných obcí, ležících v dolinách. Pro karpatské rozptýlené neboli kopaničářské osídlení nebylo budování seníků příznačné, poněvadž kopaničáři mívali většinu pozemků v bezprostřední blízkosti své usedlosti, která již tak byla vybudována vysoko v úbočích nebo i na samotných hřebenech, a tak nebyla potřeba seníky stavět.

Květnaté seníkové louky se kosívaly pouze jedenkrát v roce, po sklizni ale bývaly přepásány dobytkem a tím přirozeně hnojeny. Pastevci navíc mohli využívat seníků k nocování. Takto jedinečnými uskupeními horských a podhorských seníkových luk se mohly pyšnit některé údolní obce na Kysucích, v Levočských vrších, Pieninách. Nejznámější a v mapách dodnes zaznamenané seníkové louky se však rozkládaly v podhůří Velké Fatry (obce Valaská Dubová, Lubochňa, Hubová, Černová), Nízkých Tater (Východná, Liptovská Teplička, Vyšná a Nižná Boca, Mýto pod Ďumbierom aj.) a v Podpolaní (zejména obce Strelníky, Povrazník, Ponická Huta, Hrochoť). I v Bílých Karpatech se vyskytovaly hlavně na slovenské straně. Jedinou moravskou obcí, která se ještě v 50. letech minulého století mohla vykázat desítkami seníků na lukách svého katastru, byl Javorník nedaleko Velké nad Veličkou na Horňácku.

Došky nebo šindel?

Pokud jde o architekturu seníků, každá oblast měla své krajové zvyklosti. Nejběžnější jsou malé jednoprostorové roubené stavby se sedlovou, v některých oblastech však i s valbovou, resp. polovalbovou střechou bez stropu. Srubová konstrukce spočívala na podezdívce, někde byla podezdívka zbudována na patro, a tak pod samotným roubeným seníkem vznikl prostor pro sezonní ustájení dobytka. Seno se do nich vkládalo otvorem v deskovém štítě v případě sedlové střechy, nebo ve stěně srubu u seníku se střechou valbovou. V krajích s převahou bukových lesů, kde pro nedostatek vhodného měkkého dřeva nevznikla tradice výroby šindelů, byly seníky kryty došky. Každý kraj si samozřejmě chválil své: v Bílých Karpatech, kde při zastřešování seníků využívali došky z žitné slámy, jsem zaznamenal vyprávění, že takováto krytina je pro seno velmi výhodná, protože pod ní zachovává přirozenou vůni, barvu a měkkost, zatímco pod šindelovou střechou seno vysychá, stává se křehkým bez přirozené barvy a vůně.

Seníků více než domů v obci

Rolníci, kteří vlastnili louky na více místech katastru, obvykle měli i více seníků. Tak mohly být louky náležející k té které obci posety až stovkami těchto staveb - často jich bylo i několikrát více než usedlostí ve vesnici. Ostatně i na nejnovějších turistických mapách 1 : 50 000 se to v místech někdejších seníkových luk dodnes značkami pro seníky jen hemží. Skutečnost je ale od stavu zachyceného na mapových listech hodně odlišná. Socialistická kolektivizace zemědělství tento způsob lučního hospodaření odsoudila k postupnému zániku. O pracné kosení horských luk, při němž byla mechanizace využitelná jen ve velmi omezené míře, družstva ztrácela zájem. Obyvatelé podhorských obcí, kteří ani za změněné situace nevzdali vlastní chov dobytka, omezili počet chovaných kusů pouze na pokrytí své spotřeby a pro zajištění píce jim stačily travní porosty v bezprostřední blízkosti vesnice. Spolu s tím, jak se horské louky přestávaly kosit, ztratily seníky svoje opodstatnění a přestaly být udržovány. Neobnovované šindelové střechy se postupně začaly rozpadat. Dnes povětšině pouze hromady tlejících klád na neudržovaných loukách připomínají, že zde stávaly pozoruhodné stavby, ozvláštňující krajinu a vytvářející její nezaměnitelnou historickou strukturu. Mnohde byly seníky dokonce spáleny nebo rozebrány na dřevo. Trosky seníků lze místo na loukách nalézt spíše v těžce prostupných lískových či trnkových houštinách, ve které se nekosené kdysi květnaté louky velice rychle přeměnily.

Patří do krajiny

Jen málo seníků se dočkalo obnovy či alespoň opravy. Někde se se střechami záplatovanými plechem či fólií jakýmsi zázrakem dočkaly dnešních dnů, využívány občas jako nocležiště romantických turistů. Jen zcela výjimečně lze v současnosti nalézt kosené části luk se seníky stále sloužícími svému účelu. Jinde je obnovují jednotlivci nebo občanská sdružení. O opravu mnohých se zejména v 80. letech minulého století zasloužily některé organizace Slovenského zväzu ochrancov prírody a krajiny, které usilovaly o to, aby původní lidové stavby nebyly pouze stavbami přenesenými v lepším případě do skanzenu, ale aby dál žily v prostředí, v němž vznikly a do něhož byly určeny. Většina z tehdy opravených seníků by ovšem již opět potřebovala opravu. V 90. letech minulého století zachránilo celý soubor seníků na loukách pod Bišiarem v Levočských vrších nad obcí Tichý Potok Lesoochranárske zoskupenie Vlk. V posledních dvou letech, v souvislosti se zapsáním velkofatranské obce Vlkolínec do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO jako krajinně-sídelně-architektonického komplexu, obnovuje místní sdružení seníky také tady. Zde se však nejedná o typické seníkové louky. Vzhledem k tomu, že Vlkolínec leží poměrně vysoko v úbočí, rozkládají se jeho seníky v blízkosti samotné obce. Jako nejzachovalejší oblast seníkových luk bych v současnosti označil soubor asi 25 seníků na Dubovských lúkách v katastru obce Valaská Dubová nedaleko Ružomberku, z nichž některé dodnes slouží svému účelu. To vše jsou však pouze výjimečné jevy. Obecně lze říci, že seníkové louky nenávratně zanikly. Jejich poslední enklávy by si zasloužily ochranu a údržbu nejen v podobě obnovy seníků, ale také kosení luk. Jsou nejen dokladem života minulých generací, ale, a to zejména, nezaměnitelným prvkem sídelní krajiny, kterou výrazně dotvářejí a obohacují.


Doc. PhDr. Václav Štěpánek, Ph.D., (1959) - historik, v.stepanek(zavináč)interier.com

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu