VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

V lesích Jihlavských vrchů kousek pod vrcholem Čeřínku stojí starý srub. Nevím, kdy tu byl postaven, a neznám ani jeho stavitele; moc mi to však nevadí. Chodívám k němu už více než půl století, a to ve všech ročních dobách. Je jedním z opěrných bodů v krajině mého srdce a mých kořenů.

Vypadá stále stejně, ale jeho okolí se od konce padesátých let samozřejmě změnilo a pořád se mění. Když jsem k němu začal chodit, byl kolem něj vzrostlý smrkový les s mohutnými balvany a před ním se rozkládala lesní školka. Někdy v sedmdesátých letech byl celý les vykácen: byl jsem z té holoseče nešťastný!

Postupně však vznikal nový les a obnažený srub se v něm začal zvolna ztrácet. Dnes už ho okolní mladé smrky značně převyšují, takže z blízké cesty vedoucí na Čeřínek není vůbec vidět. Možná je to dobře. Již se však nelze kochat ani dalekými výhledy na druhou stranu; inu, vše má svůj líc i rub.

Musím přiznat, že dnešní uzavřený prostor kolem srubu má též svou poezii. À propos poezie! V osmdesátých letech jsem jednou uvnitř srubu našel ohmatanou žlutou knížku, kterou bych tu věru nečekal, neboť šlo o výbor z básnické tvorby Karla Sýse Rodné číslo Homéra. Bylo to setkání takřka surrealistické ražby: Homér v lese pod Čeřínkem!

Když už jsem se maně dostal k literatuře, chtěl bych připomenout Vladislava Vančuru, podle jehož mínění i věci nejstarší leží v síti přítomného času. A jak s tímto soudem souvisí řečený srub? Vždy si u něj připomínám dřívější návraty a přitom se raduji, jak je časuvzdorný. Byl bych rád, kdyby si svou starobylou podobu zachoval ještě dlouho poté, co já už k němu moci chodit nebudu…

Jiří Poláček
literární historik a kritik