Čtení na tyto dny

Lesík

jemuž dobré čtvrtstoletí říkáme "náš"
a jenž nás po léta živil velmi velice
houbami (poté co ubylo hřibů
hlavně růžovkami klouzky kuřátky)
malinami borůvkami
a když nebyly žádné plodiny
odnesli jsme si pár šišek
na zimní podpal
anebo jsme odtáhli dva tři sucháry
ten lesík se náhle
zvedl nad nízká mračna
a odplul směrem k Rozseči

Zbylo po něm mlhami udusané hřiště
s několika sytě tmavomodrými trsy
hořečku brvitého
na okraji

(Ludvík Kundera) 

 

Doporučujeme ke čtení

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Je hospodaření s půdou udržitelné?

Milan Sáňka, č. 1/2018, s. 2-5, pro předplatitele

Obrazy vonící hlínou

Jan Lacina, č. 1/2018, s. 31-33, pro předplatitele

Několik životů Jana Čeřovského

Jan Plesník, č. 1/2018, s. 42-43

Chvála bláznovství Antonína Bučka

Miroslav Kundrata, č. 1/2018, s. 44-46

Kult vody


Hana Dvořáková, č. 1/2009, str. 15

Tu prý dívce v půlnoci … souzený se zjeví hoch ve hladině vodní.
K. J. Erben

Jedním z témat povinné školní četby - noční můry četných generací - bylo básnické dílo K. J. Erbena. V jeho baladě Štědrý den spěchají dvě dívky k vodě, která je o svatvečeru nadána věšteckou mocí, aby z její hladiny vyčetly svůj další osud. Národní bard sledoval umělecké cíle, ale ve druhém plánu zachytil existenci kultu vody par excellence. Obdobných příkladů, jak z okruhu tzv. vysoké kultury, tak z prostředí venkovského, je nespočet.

Po tisíciletí žije člověk v úzkém kontaktu s přírodou, která jeho život podmiňuje. Tyto vztahy vykrystalizovaly do představ o kosmu a živlech a následně se staly předmětem široké škály kultů. V základu mnohých pak stojí voda jako primární element předpokladu vzniku života. Již první okamžiky lidského života jsou spojeny s poporodní obřadní koupelí, jejíž voda byla vylévána ke kořenům stromu a dle jeho dalšího vývoje bylo usuzováno na délku a kvalitu života dotyčného. Stejně tak konec lidské pouti završilo rituální omytí zemřelého.

V lidové víře a v obyčejích přetrvaly rozličné projevy vztahující se k vodě, a odrážejí tak mnohovrstevnatý komplex představ, obřadních a magických úkonů, z nichž některé mají původ v dávném pohanství. Katolická církev s těmito přežitky dlouho bojovala. Svědectví podávají četné synodální řády a zápovědi, z nichž lze vyčíst, že kněží s těmito přežitky bojovali ještě i ve středověku. V zákazech jsou vedle stromů a kamenů pravidelně jmenovány prameny a potoky, kde lid obětuje, pojídá při nich žertvy, rozsvěcuje světla, věští z vodní hladiny, hází do vody chléb, mince apod.

Známá Kosmova kronika cituje staročeské zápovědi, které vyhlašují lidové obřady a oběti u pramenů za ohavné pohanství. Ve 12. století proti stejným pověrám brojí Homiliář opatovický a přísně zapovídá zvířecí oběti u pramenů a řek. Dokladem pevného zakotvení povědomí o magické síle vody je skutečnost, že část těchto pohanských úkonů byla překryta a adaptována křesťanským prostředím. Např.: Předkřesťanské rituální oběti vodě byly nahrazeny vhazováním jablek, vánoček do studní na církví posvěcený svátek - Štědrý den. Voda posvěcená v kostele o velikonočním týdnu byla nadána magickou mocí - výkrop domu nebo stáje takovou vodou měl zabránit přístupu škodlivých sil, a kropenky tak patřily k neodmyslitelné části venkovského interiéru.

Samostatnou kapitolu představují vody a místa nadané nadpřirozenou mocí, tj. poutní místa, kde pramen "zázračné" vody tvoří nezbytnou výbavu většiny poutních areálů. Zjevení nadpřirozené bytosti bylo doprovázeno vytrysknutím pramene, jehož domnělé, ale i skutečné léčivé účinky následně přivodily prosperitu dotyčného místa.

Vrchol synkreze, tj. překrytí předkřesťanských praktik "novou" vírou tvoří zakomponování pramene přímo do interiéru poutního kostela/kaple. Nedaleko Brna ve Zdravé vodě v Silničné u Žarošic pramen vyvěrá pod oltářem poutní kaple, posvátná moc pramene je tak legitimizována a umocněna oltářní menzou. "Zázračnou" vodu si poutníci odnášeli do svých domovů a používali ji v humánní i veterinární medicíně. Bylo by omylem domnívat se, že pověrečné praktiky byly vlastní jen nevzdělanému venkovskému lidu. Zpovědník ženských příslušnic habsburského dvora doprovázel dámy k Amorově studni v zahradě zámku Schönbrunn, aby pitím její vody podpořily plodnost.

Tyto praktiky nebyly jen znakem tmářství předchozích dob, ale přetrvávají dodnes. Pro "zázračnou" vodu z poutního místa na Turzovce na moravsko-slovenském pomezí jezdili poutníci z obou stran zemské hranice od doby zdejšího zázraku, tj. od 50. let 20. století, a jejího odnášení v kanystrech jsme svědky i dnes. Změnil se jen obal - místo tradičních lahvic, často s vyobrazením zázračné madony, se voda nabírá do kanystrů nebo PET lahví.

S přežitky kultu vody jsme ostatně konfrontováni i dnes. Velikonoční polévání děvčat vodou představuje redukci jarního omývání, kdy voda má odplavit nečistotu zimy. Nic na tom nemění fakt, že voda je nahrazována postříkáním kolínskou vodou nebo parfémem a že žádný z aktérů si není vědom magického základu tohoto chování. Jednání člověka třetího tisíciletí tak pokračuje v dávných tradicích.


PhDr. Hana Dvořáková je vedoucí Etnografického ústavu Moravského zemského muzea v Brně.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu