Čtení na tyto dny

Pohyb

Je také únava
teprve tisíciletého jazyka
(mé řeči)

Je také únava
teprve dvousetletých stromů
(mé ulice)

Louka navečer povadla —

Už dlouho nepršelo
a neozval se cvrček
(má duše)

Auta na vzdálené dálnici
svítí  Třou si
pneumatiky o asfalt

ropný derivát
o ropný derivát
a ropný derivát

je žene

(František Schildberger)

 

Luční porosty - významné složky krajiny budoucnosti


Milena Rychnovská, č. 3/1988, str. 1-8

V mírném pásmu Eurasie doprovázejí louky a pastviny lidstvo od úsvitu dějin. Již neolitický člověk mýtil lesy, aby získal pastviny pro svůj dobytek. Člověk doby bronzové již potřeboval navíc žár dřevěného uhlí pro výrobu svých nástrojů. Tak se v původním souvislém lese v posledních deseti tisících letech objevovaly velké enklávy luk a pastvin, které zarůstaly samovolně travinným porostem, složeným z trav a bylin původně lesních, které dříve osídlovaly světliny dobře zásobené vodou. Vytvořil se tak nový obraz krajiny se sekundárními polopřirozenými formacemi luk a pastvin - z nichž část se postupem doby proměnila v ornou půdu. V posledních desetiletích však tato proměna nabyla neobvyklé rychlosti.

Přirozená selekce druhů, původně lesních, které byly odolné vůči stressům pastvy a kosení, předurčila ekologickou amplitudu a značnou přizpůsobivost travinných porostů naší zóny a dala vznik značně stabilním biocenózám. Ty jsou sice odkázány svou existencí na člověka - bez něj by se opět zalesnily, ale vykazují vysoké autoregulační schopnosti, větší než kterákoliv jiná člověkem vytvořená společenstva. Tato vlastnost se dostává prudce do popředí zájmu při soudobých projevech narůstajícího ekologického onemocnění krajiny, kdy se hroutí lesní společenstva, mizí vodní biocenózy a degraduje půdní fond. (Světoznámý botanik a ekolog Walter zavedl v roce 1986 pro tento proces termín ekopatologie.) Travinné porosty jsou ekologickou první pomocí při odumírání lesů i při devastačním účinku technické činnosti v krajině, pomáhají vracet půdě její úrodnost a vodám jejich čistotu. Kromě toho jde o jediný polopřirozený biom, který vedle svých ekologických kladů má značné produkční možnosti, a může být tedy ekonomickým ekvivalentem zemědělských kultur na orné půdě.

Produkční možnosti

Polopřirozené louky a pastviny zaujímaly až donedávna v kulturní krajině vždy extrémní lokality, nevhodné pro intenzívní zemědělství: horské polohy (kde zemědělské kultury omezovala teplota a krátké vegetační období), zaplavované a pramenné oblasti od hor až po nížiny (kde limitoval nadbytek vody v půdě a její přílišné kolísání, případně záplavy), strmé a svažité pozemky s mělkým profilem, kde nebyla možná orba ani použití agrotechniky. Vyplňovaly tak ekologické niky v krajině, které nebyly vhodné pro intenzívní zemědělství, přesto však plnily ekonomickou funkci jako zdroj píce, případně steliva.

Luční porosty jsou v Evropě rozšířeny mezi roční izotermou 0-10 °C, se značnou tolerancí vůči mrazu, jsou přizpůsobivé, pokud jde o vodní režim; snášejí trvalé zamokření i kolísání hladiny podzemní vody od zaplavení až k hlubokému poklesu v létě, ba i výsušné stepní biotopy. Produkční možnosti se proto pohybují od 1,4 t/ha u horských smilkových porostů, do 11 t/ha u nížinných aluviálních luk. Při přiměřeném hnojení produkce prudce stoupá až na 5 t/ha v horských oblastech a do 15 t/ha v nížinách. Přitom vklady dodatkové energie (na úpravu půdy, osivo, hnojení, chemickou ochranu) jsou zhruba o třetinu nižší, účinnost těchto vkladů je vyšší (u aluviálních luk dokonce dvojnásobná), než u kultur na orné půdě. Také tento fakt v blízké budoucnosti nebude zanedbatelný.

Ekologický význam

Travinné porosty jsou jedinou snadno obnovitelnou zemědělskou kulturou, která má vlastnosti přirozené biocenózy a značnou stabilitu. K jejímu udržení slouží kompenzační mechanismy, které spočívají na různých principech:

Druhová pestrost. Polopřirozený travinný porost je složen z 50 až 70 druhů cévnatých rostlin, Z nichž každá má jiné produkční optimum a vlastní růstovou strategii. Podle ročního průběhu počasí nebo podle různých stressů (klimatických, biotických, antropických) se objevují proměnlivé ekologické niky, které promptně zaplňují vhodné druhy, které jsou vždy přítomny. Vystupují tak do popředí alternativní, méně hojné druhy a objevuje se střídavá dominance. Na podhorském lučním porostu se z přítomných 39 druhů každoročně podílelo na produkci jen 11, ostatních 28 přispívalo markantněji k tvorbě výnosu jen v některých letech, i když z porostu nikdy zcela nevymizely. Takto pohotově nereaguje žádný jiný porost na vnější podmínky běžného roku a travinné porosty tím získávají neobyčejnou ekologickou amplitudu, kterou lze vidět i na obr. 1. Je známou skutečností, že druhově pestřejší jsou porosty, které žijí v mírně stressových podmínkách. To můžeme pozorovat např. u porostů horských nebo stepních. Čím lepší a stálejší jsou podmínky pro primární produkci, tím monotónnější jsou pak porosty. To platí i pro aplikaci hnojení: čím intenzívnější louka, tím nižší druhová pestrost.

Rozmanitost rostlin ve společenství se projevuje i různým chemickým složením. V minerálním složení se trávy a luční byliny doplňují: první mají vyšší obsah křemíku, fosforu a draslíku, druhé pak zpravidla vyšší obsah dusíku, vápníku a hořčíku, což má značný dietetický význam. Pokud jde o účinné látky farmaceutického charakteru, existuje v druhově pestrých porostech výrazná rozmanitost, ať jde o alkaloidy, glykosidy, třísloviny, organické kyseliny, pektiny, saponiny a jiné. Rostliny do nich investují část získané energie, která nepochybně dále funguje v ekologických vazbách uvnitř biocenózy, ve vztazích ke konzumentům, opylovačům i v látkovém koloběhu rostliny samé i celého ekosystému a stabilizuje jej. Ostatně z praxe je známo, že býložraví živočichové dávají jednoznačně přednost píci s takto pestrou nabídkou před kulturními monodietami. Tento rozdíl dobře znají myslivci ze zimního přikrmování zvěře i zootechnici: přístupové cesty na pastviny, lemované květnatými mezemi, jsou spásány podstatně dychtivěji, než dobře vyhnojené, na dusík bohaté rekultivované pastviny. Bohatství minerálních látek v lučních porostech ukazuje připojená tabulka.

Velká druhová diverzita rostlin je i předpokladem druhové rozmanitosti konzumentů a rozkladačů, kteří pak společně činí z polopřirozených travinných porostů genofondové banky v krajině.

Kořenové systémy. Bylo zjištěno a číselně doloženo, že podzemní orgány jsou nejdůležitějším stabilizačním prvkem travinných porostů. Jsou v nich rezervoáry zásobních látek, minerálních živin a vody, z nichž porosty čerpají s pozoruhodnou rychlostí při jakémkoliv porušení (kosení, pasení, sešlapávání). Jsou tedy zdrojem pro odnožování a regeneraci prýtů a zároveň stabilizačním prvkem pro přežívání méně početných populací rostlin, které v některém roce nekvetou a prožívají svou útlumovou fázi. Dále umožňují mnohým druhům vegetovat v zeleném stavu v přízemní vrstvě i přes zimu a rychle regenerovat asimilační orgány na jaře. Tím využívají travinné porosty podstatně delší dobu v roce sluneční energii, než např. listnaté stromy nebo jednoleté kultury na polích.

Pro krajinou ekologii je tato schopnost zvlášť důležitá, protože stále přítomná živá biomasa v podpovrchové i v přízemní vrstvě celoročně stabilizuje povrch půdy, a je tedy velmi účinnou protierozní zábranou. Pronikání kořenů do různých hloubek podle zúčastněných druhů vede k dalším prvkům stability: jednak mají kořeny elasticitu v tahu a zpevňují tak substrát, jak bylo pozorováno i měřeno na namáhaných strmých svazích, hrázích, náspech, písečných přesypech, jednak pronikají do různých hloubek, z nichž čerpají nahoru a zpřístupňují některé živiny, mikroprvky, a včleňují je do malých povrchových koloběhů, užitečných pro velké minerální koloběhy v ekosystémech.

Poutání sluneční energie a její ukládání do půdy. Luční porosty, pokud nejsou výrazně omezovány nedostatkem živin nebo vody, mají vysokou fotosyntetickou aktivitu a využívají sluneční energii až na 3,3 % globálního záření. Tím převyšují většinu zemědělských kultur. Liší se však v rozdělování asimilátů. Travinné porosty značnou část svých rezerv převádějí do podzemních orgánů. V případě nově založené louky investoval porost v prvním roce 10-20 % asimilátů do nadzemní píce a zbytek do podzemní biomasy. Z hlediska užitkového je to nevýhodné, z hlediska ekologického je to však neocenitelný vklad energie do půdního fondu, který rychle regeneruje půdní úrodnost a biologickou aktivitu v ní. Mezi nejúrodnější půdy počítáme černozemě, které vděčí za svůj vznik právě tomuto procesu.

Rychlá a snadná obnovitelnost až ke stavu polopřirozených stabilních ekosystémů. Tato vlastnost je obzvláště důležitá při rekonstrukci krajinné stability v kalamitních oblastech. Zalesnění je proces dlouhodobý, zatímco zatravnění může být otázkou týdnů. Stejně významné je rychlé zpevnění jakýchkoliv obnažených svahů (dálnic, hrází apod.) nebo prostorů (hřišť, parkovišť, sjezdovek apod.). V těchto případech lze využít velmi širokého rozpětí životních podmínek travinných porostů a zkultivovat i svahy výsušné, skeletovité, chemicky ohrožené apod. Je jen otázkou volby příslušného semenného materiálu, jaký bude první výsledek, a pak otázkou přisévání vhodných složek porostu a času, kdy se vytvoří stabilní polopřirozený a dobře přizpůsobený porost, odpovídající stanovišti.

Psychosociologické zřetele

Vnímání krajiny a rekreační působení lučních porostů je další hledisko, které nelze pominout. Řadou sociologických metod bylo dokázáno, že pestré přirozené louky považuje za neoddělitelnou součást krajiny jen 49 % zemědělců, 67 % zaměstnanců, ale již 88 % rekreantů. To vyplynulo z výzkumu vztahu obyvatel a rekreantů ke krajině, který prováděla brněnská filozofická fakulta pod vedením H. Librové na Českomoravské vrchovině. Potřebu pestrých travinných porostů v krajině si uvědomují více lidé z měst a pracovníci nezemědělští. Pociťovaná potřeba přirozené krajiny stoupala se vzděláním a klesala s věkem. Nejvíce se proto dnes projevuje sociální potřeba horské krajiny, kde lze ještě nalézt víceméně přirozené biomy. Ze zemědělské krajiny rekreační přitažlivost zcela vymizela. To pak vede k neúnosnému přetížení horských ekosystémů, které jsou labilní a těžko obnovitelné. Nutným a nepopulárním důsledkem je pak uzavírání celých horských oblastí turistům. kteří se tím více koncentrují v "povolených" oblastech, kde je rekreační tlak tím větší. Přirozené květnaté louky v zemědělské krajině středních a nižších poloh by mohly velmi podstatně ulehčit těmto horským oblastem a naplnit sociální potřebu krajiny pro obnovu pracovních sil. Výsledky jedné ze speciálních sociologických metod ukazují, že většina dotázaných si spojuje louku s vlastnostmi jako: barevný, krásný, mnohotvárný, přátelský, příjemný, náš, plný života, veselý, důležitý, užitečný, odpočinek, což bylo v kontrastu s lány obilí, které vzbuzovaly postoje: jednotvárný, bezbarvý, suchý, užitečný, ošetřovaný, úrodný, práce.

Závěrem je možno shrnout

Mnoho neduhů dnešního půdního fondu, mnoho rysů destabilizace kulturní krajiny, mnoho problémů zdravotního stavu dobytka, a tím i problémů lidské výživy, i nedostatek půvabu zemědělských oblastí pro obnovu pracovních sil člověka by bylo možno řešit renesancí  tradičního lukařství a pastvinářství. Snad není tak daleká doba, kdy se kyvadlo pokroku a lidského snažení vrátí do osvědčené polohy, která nebude usilovat o krátkodobé zisky, ale o dlouhodobou bezpečnou stabilitu našich polí, lesů, vod i lidského zdraví.

Účinné látky farmaceutického charakteru v lučních rostlinách
 Typ lučního porostu
Přirozená rašelinná loukaPolopřirozená obhospodařovaná loukaRekultivovaná louka
Počet druhů 82 66 7
Alkaloidy 12 11 0
Glykosidy 6 6 1
Silice 5 8 0
Třísloviny 8 8 1
Saponiny 5 2 0
Slizy 2 1 0
Fytoncidy 14 10 1
Hořčiny 4 3 0
Jiné specifické látky 16 14 1
       
csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu