Čtení na tyto dny

Pohyb

Je také únava
teprve tisíciletého jazyka
(mé řeči)

Je také únava
teprve dvousetletých stromů
(mé ulice)

Louka navečer povadla —

Už dlouho nepršelo
a neozval se cvrček
(má duše)

Auta na vzdálené dálnici
svítí  Třou si
pneumatiky o asfalt

ropný derivát
o ropný derivát
a ropný derivát

je žene

(František Schildberger)

 

Doporučujeme ke čtení

Pralesy Zakarpatí

Tomáš Koutecký, č. 4/2018, s. 5-9, pro předplatitele

Příroda Ukrajinských Karpat a její ochrana

Jan Lacina, č. 4/2018, s. 5-11, pro předplatitele

Poloniny a pastevectví

Václav Štěpánek, č. 4/2018, s. 18-21, pro předplatitele

Jak vesnice k městu Brnu přirůstaly

Jan Lacina, č. 4/2018, s. 39

Jak jsem se od strachu ze šelem dostal k jejich mapování

Miroslav Kutal, č. 3/2018, s. 2-4

Konflikt vlka s hospodářskými zvířaty – dosavadní zkušenosti se zabezpečením stád

Petr Kafka, Hana Heinzelová, Ladislav Pořízek, č. 3/2018, s. 16-19, pro předplatitele

Ludvík Kunc, laureát Ceny Josefa Vavrouška za dlouhodobý přínos za rok 2017

Jiří Beneš, č. 3/2018, s. 36, pro předplatitele

Vyznání

Antonín Kostka, Ivo Dostál, č. 3/2018, s. 46-47, pro předplatitele

Svědectví Charlese Sealsfielda


Jiří Poláček, č. 2/2013, s. 38

Na pravém břehu Dyje západně od Popic u Znojma je vyhlídka na skalnatém ostrohu zvaná Sealsfieldův kámen. Byla pojmenována po muži, který se v Popicích narodil 3. března 1793 jako Karl Postl, jenž je však mnohem známější jako Charles Sealsfield. Jakkoli Podyjí nemá spisovatele, kteří by opěvovali jeho přírodní krásy tak, jako třeba psával Karel Klostermann o Šumavě, Sealsfield jakési svědectví o těchto končinách podal. Jeho osobnost připomíná pamětní deska na rodném domě v Popicích a dvě busty ve Znojmě.

Život tohoto rodáka z Podyjí byl značně dobrodružný. Ve svém rodišti absolvoval triviální školu a pět tříd znojemského gymnázia. Poté studoval v Praze filozofii, přičemž žil v konventu pražského kláštera křižovníků s červenou hvězdou. Jeho učitelem byl mimo jiné matematik a teolog Bernard Bolzano, pod jehož vlivem vystudoval teologii a v roce 1814 se stal knězem. Záhy byl jmenován sekretářem řádu a současně začal hojně pěstovat společenské styky s tehdejšími osvícenskými a zednářskými kruhy.

Na jaře roku 1823 po četných konfliktech opustil Prahu. Brzy nato odjel do Stuttgartu, odtud do Curychu a nakonec z Le Havru odplul do Spojených států, kde získal americké občanství, novou identitu i nové jméno Charles Sealsfield. V roce 1826 se vrátil do Evropy. Pobýval především v Německu, kde také začal být činný jako publicista a spisovatel. Po kratším pobytu v Londýně odjel opět do Spojených států. Hodně cestoval, poznal též Mexiko. Od roku 1830 žil znovu v Evropě: ve Francii, Velké Británii a Švýcarsku. V letech 1837 a 1853 podnikl ještě cesty do Spojených států, ale nakonec zakotvil ve Švýcarsku, kde 26. května 1864 zemřel.

Jeho literární tvorbu tvoří zejména črty, povídky a romány (například Tokeah aneb Bílá růže, 1829; Virey a aristokraté aneb Mexiko v roce 1812, 1834; Nathan, předák osídlenců, 1837), jakož i dva cestopisy. Vedle Spojených států se v nich Sealsfield zaměřil na Rakousko. V knize nazvané Rakousko, jaké je (1828), kterou vyvolal značný rozruch, uplatnil svůj velký rozhled i svoji fikci, navíc v ní byl hodně kritický. Svůj rodný kraj naopak popsal velmi konkrétně a láskyplně. Svědčí o tom následující ukázka, přetištěná ze čtvrté kapitoly uvedené knihy, která vyšla roku 1992 v nakladatelství Odeon v překladu Petra Horáka a s předmluvou brněnského historika Dušana Uhlíře:

Krajina kolem Jihlavy je studená a neúrodná; čtyřicet pět mil dále na jih je Znojmo, poslední místo, kde se mluví česky. V obyvatelích města je cosi úporného, co bychom neočekávali. Severní předměstí Znojma stále ještě lpí na češtině jako před třemi sty lety, zatímco v jeho jižní části, jak mně bylo řečeno, lze stěží najít člověka, který by česky rozuměl. A úměrně k tomu se mění charakter obyvatel. Nenalezneme ani stopu temně zasmušilého charakteru Čechů, blížícího se misantropii. Mezi oběma národy není žádný přechod, žádné míšení; jsou odděleni jako Němci a Francouzi a třistaleté spojení nemůže potlačit antipatii, nemůže je přimět k tomu, aby zapomněli na posměšné přezdívky, kterými se navzájem častují.

Vzdálenost mezi Znojmem a Vídní po císařské silnici činí třicet mil. Nejzajímavější cesta vede přes Retz, Kremži a St. Pölten. Tou jsme se vydali. Krajinu na západ od Znojma tvoří téměř nepřerušené vinice, které se mírně zvedají a klesají na svazích vyvýšenin, a jsou tu a tam přerušeny ovocnou zahradou nebo obilním polem v nížinách. Panuje zde vcelku klid a radostná nálada, která se odráží v úsměvech mladíků a dívek, kteří odštěpují z vinných keřů přebytečné větve a listy, aby tak urychlili dozrávání hroznů. Potkali jsme jich mnoho a všichni nám nabízeli hrozny.

Vesnice se hlásí vinnými sklepy, vzdálenými na padesát yardů jeden od druhého. Jsou vyhloubeny v zemi a zpravidla opatřeny klenbou. Vstupuje se do nich kamenným stavením, v němž se nachází lis na víno a jedna nebo dvě místnosti, jež slouží k pohoštění vlastníkovi a zájemcům o koupi vína. Vozy, jež jsou nakládány vínem, určeným pro Vídeň, Čechy nebo Moravu, čekají přede dveřmi a k obchodu nemůže dojít bez četného hoštění, takže jsme s jistotou mohli očekávat, že budeme u každého sklepa pozváni, abychom se takového popíjení zúčastnili. Sklepy, v počtu čtyřiceti až padesáti, jsou zastíněny ořechy, které chrání vstup; obvykle pod nimi stojí dvě lavice a stůl. Vesnice samy vyzařují pohodu a bohatství, jaké nenajdete nikde jinde na kontinentě.

Připravil Jiří Poláček

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu