Čtení na tyto dny

Pohyb

Je také únava
teprve tisíciletého jazyka
(mé řeči)

Je také únava
teprve dvousetletých stromů
(mé ulice)

Louka navečer povadla —

Už dlouho nepršelo
a neozval se cvrček
(má duše)

Auta na vzdálené dálnici
svítí  Třou si
pneumatiky o asfalt

ropný derivát
o ropný derivát
a ropný derivát

je žene

(František Schildberger)

 

Filipa


Jarmila Kocourková, č. 6/2008, str. 16

Do autobusu vnikla vůně posečené trávy zrovna ve chvíli, kdy jsme míjeli bílý štít domu s velkým nápisem "Moulin rouge" s šipkou směřující k Brnu. V té chvíli se mi vybavila vzpomínka na Filipu Zázvorovou. Filipa žila na hřebeni Vojenného, což je táhlý kopec, který zhruba odděluje Kysuce od Oravy ve výšce kolem 900 m n.m. Filipa byla, jak věcně sdělili její několik km vzdálení, přesto nejbližší sousedi na hřebeni, rádodajná žena. K její chalupě vedla úzká stezka při odbočce z hlavní turisticky značené cesty opatřená ukazatelem v podobě prkénka z jedlového dřeva, na němž byl vyryt nápis "Zázvorovia". Zázvorovia, obyvatelé malé osady o několika domech, už nebyli. Odvál je čas nebo touha po jiném životě v některém z průmyslových měst v údolí. Jejich dřevěnice ztrouchnivěly nebo je spálila Filipa během tuhých zim.

Filipa tu žila v chalupě, která už dávno ztratila čistotu a pořádnost kysuckého domu s háčkovanými záclonkami a muškáty v oknech. Střecha jejího stavení připomínala starý pletený svetr, od jehož děr se rozbíhala očka v podobě chybějících šindelů. Někde tam byl záhonek zeleniny a několik řádků brambor, o čemž svědčila motyka opřená o veřej a srp tenčí než vlásenka zasunutý do škvíry mezi trámy. Muži ten dům sice navštěvovali, ale jako pracovní síla byli zjevně k ničemu, nejspíš také proto, že cesta k Filipě byla dlouhá a do kopce. A tak Filipa řešila problém děravé střechy starými hrnci, které našla v kopřivách rostoucích na troskách okolních dřevěnic.

Jak popsat Filipu, zní otázka. Nikoliv nejmladší, ale kdoví, slunce a vítr na hřebenech dehydruje pleť a Laboratoire Garnier byl tehdy neznámým pojmem. Ovšem Filipa disponovala celoročními koupelemi v jiskřivě čistém vzduchu a ten v červnu voněl květinami a posečenou travou, pak senem nebo houbami z vlhkého lesa úžlabin. Z jejích chytrých očí bylo patrné, že je "in", tj. že má přehled o všem, co se děje v krajině, kterou vidí pod sebou a na obzorech, krajině, kde se pasou velká huňatá zelená stáda kopců od pohraničních hor na severu a západě, po tatranský masiv na východě a Rozsutec na jihu. Aniž četla denní tisk, věděla, že les se vrací na půdu, která mu byla odcizena jejími vlašskými předky; tam zmizel cholvark, jinde chalupa, cesta nebo mez a políčko, na němž se pásával kůň. Věděla, že pochodně starých třešní, které zapálil podzim v temném lese, značkují místa, kde dřív žili lidé. Právě z těch třešní jí někdy muži přinášeli plné kapsy zralých plodů.

Ó ne, přátelé, toto není úsměvná zpráva o Filipině rádodajnosti, ale zpráva o tušení božího trestu, který jednou postihne všechny, kteří neudrželi kótu pro své pohodlí. Držet kótu ovšem znamená být stále připraven a zdatný, což Filipa zjevně byla, vždyť tvrdila, že cesta nahoru s týdenním nákupem jí trvá stejně jako cesta dolů. Jenže všeho dočasu, napadlo mi tenkrát současně s otázkou: "A co v zimě?" A tak hned po příjezdu z Kysuc do Brna jsem vyhledala svetry, teplé ponožky a také jistý druh spodních kalhot, který nese název po jednom druhu válečných letadel, vše zabalila a odeslala na hřeben Vojenného, pošta Horná Tižina.

Přitom jsem si vzpomněla na jeptišku z jedné povídky H. Bölla, která se záhadně objevila v jednom irském městečku zrovna ve chvíli, kdy bylo třeba jejích charitativních služeb. Pak, stejně záhadně, zmizela, takže všichni lidé z toho městečka usoudili, že to nebyla jeptiška, ale anděl. Policista, který zmizení jeptišky vyšetřoval, sdílel obecné mínění, měl ale potíže skloubit svou představu anděla s tím, co zahlédl, když silný vítr nadzvedl jeptišce těžký hábit, totiž hnědé spodní kalhoty zaštupované růžovou vlnou.

Je to čtvrt století, co jsem Filipu neviděla, a jak čas běží, začínám si myslet, podobně jako obyvatelé toho irského městečka, že také ona byla andělem a že teď čeká u nebeské brány, až Bůh přivře oči nad tím, jak neobvykle rozšířila katalog andělských služeb poskytovaných smrtelníkům, a spíše přihlédne k tomu, že jako jedna z posledních setrvala na hřebeni nad krajinou, kterou její předci zúrodnili, osídlili a protkali cestami, také bílými kapličkami a dřevěnými kříži k jeho cti a slávě.

Krátkým příběhem Filipy, jak laskavý čtenář jistě pochopil, jsem zarámovala svou vzpomínku na obraz krajiny pod hřebenem Vojenného, jak jsem ho spatřila v 70. letech minulého století, tedy v době, kdy příznaky jejího zániku byly jen stěží patrné. Tehdy ještě budila dojem, že lidé, kteří ji kolonizovali, odvedli stejně kvalitní a přesnou práci jako brusič, který dovede zhodnotit surový diamant tím, že mu dá světlo a lesk. Byla to krajina z ekologického a estetického hlediska naprosto dokonalá, bohužel ale závisela na přítomnosti lidí, jejich práci a nenáročném způsobu života a dalších vlastnostech.

Je hodno pozornosti, že jejímu vytvoření nepředcházel žádný územní ani krajinný plán s arzenálem podrobných průzkumů, žádné hodnocení krajinného rázu, žádné projekty pozemkových úprav, vodohospodářské studie a projekty protierozních opatření, žádné dokumentace ÚSES, žádná sympozia o podhorské krajině, prostě vůbec nic.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu