Čtení na tyto dny

Král smrků

(Smrk ztepilý
Stáří 180 let
Výška 38 m
Obvod 402 cm)

Prší
Přítmí pravěkého lesa
Ticho kapradin a trav
a kapající vody

Posvátná úzkost
slovanského obětiště

Zpovzdálí
hluk dětské
školní křížové výpravy

Směrovka: Král smrků 300 m

Zpáteční cestou
sbírám papírky
od žvýkaček a bonbonů
zn. Velim

(Jaroslav Kvasnica
Mariánské lázně 1987) 

 

Doporučujeme ke čtení

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Je hospodaření s půdou udržitelné?

Milan Sáňka, č. 1/2018, s. 2-5, pro předplatitele

Obrazy vonící hlínou

Jan Lacina, č. 1/2018, s. 31-33, pro předplatitele

Několik životů Jana Čeřovského

Jan Plesník, č. 1/2018, s. 42-43

Chvála bláznovství Antonína Bučka

Miroslav Kundrata, č. 1/2018, s. 44-46

Velké šelmy a jejich vyhubení v českých zemích


Jan Andreska, č. 4/2013, s. 6-7

Vyhubení velkých šelem na území České republiky lze označit za jev ne zcela jednoznačně interpretovatelný. Určitý problém působí především snaha o definici samotného pojmu vyhubení. Totiž, obvyklý pohled na přítomnost a nepřítomnost velkých šelem v regionu střední Evropy se nejčastěji odehrává prizmatem zástřelů (nebo doložených pozorování) takzvaných posledních medvědů, vlků či rysů v daném regionu. Tento pohled pak automaticky vede k úvaze, že šlo o posledního jedince v regionu žijící populace. Záležitost je ovšem podstatně složitější, a její poctivá interpretace vyžaduje kombinaci nahlížení biologického, historického a často i právního. Je nutné položit řadu otázek a smířit se s tím, že ne na všechny nacházíme uspokojivé odpovědi.

Předně je nutné se ptát, jak tedy vlastně pracovně definovat vyhubení druhu v daném regionu: jde o zánik původní populace ulovením posledního jedince, případně o konec existence lokální populace rozbitím posledního rozmnožujícího se páru nebo snad o celkovou nepřítomnost druhu v daném regionu včetně migrujících jedinců?

Jako příklad zániku původní regionální populace dobře poslouží příběh medvědí populace Šumavy. Tamní medvědi totiž o celé století přežili zánik medvědích populací v ostatních českých a moravských horstvech (s výjimkou Moravskoslezských Beskyd). Přežití jim umožnilo zejména to, že centrální polohy Šumavy byly dostatečně odlehlé a místní lesy náležitě zachovalé. Také zde existovala určitá forma druhové ochrany, byť pouze z důvodů myslivosti, tedy zachování vzácné zvěře. Je zároveň nutné si uvědomit, že medvědi volně přecházeli mezi dnešními Čechami, Rakouskem a Bavorskem a jejich lov probíhal v celém regionu. Důvodem k lovu byly i škody, které medvědi občas působili na paseném dobytku.

Důsledkem průniku člověka do centrální části hor, těžby místních lesů a lovecké vášně byl postupný zánik populace, který je dobře doložen úlovkem lesníky dlouhodobě sledované takzvané ohradské medvědice roku 1856. Přítomnost medvíďat byla doložena naposled roku 1804 (těsně za bavorsko-českou hranicí na vrcholu Siebensteinkopf). Nicméně ani úlovek posledního medvěda původní populace neznamenal konec přítomnosti druhu, na Šumavě se vyskytl ještě nejméně jeden medvěd roku 1864, téměř jistě migrant neznámého původu. Zde je třeba poznamenat, že sklon medvědů, zejména mladých samců, k dálkové migraci byl vypozorován až ke konci druhé poloviny 20. století. Na uvedeném příkladu lze doložit, jak těžké je definovat konkrétní okamžik zániku populace. To, že jsou zde vůbec k dispozici konkrétní údaje, je navíc velké štěstí, například zánik medvědí populace v Jeseníkách (který ovšem nastal o celé století dříve) je dokumentován nepoměrně stručněji.

Samostatnou kapitolou jsou výskyty v Beskydech. Zde je během 19. století doloženo pouze 6 úlovků. Časové intervaly, které je od sebe dělí, naznačují, že šlo o jedince migrující ze slovenských Karpat. Epizodní výskyt medvěda na Kavalčankách roku 1908 předcházel zástřelu medvěda v lokalitě Okrajnik těsně za dnešním rozhraničením Polska a České republiky.

Po výskytu roku 1908 nastalo delší období nepřítomnosti medvědů na našem současném území, první „dokazatelný“ medvěd dorazil do pralesa Razula u Velkých Karlovic roku 1946. Od té doby v důsledku právní ochrany medvěda na Slovensku tamní populace zesílila a počty pozorování postupně rostly a intervaly mezi nimi se krátily. Tato situace vlastně trvá stále.

Odlišná byla a je situace u středoevropské vlčí populace. Vlci jsou svou zimní loveckou strategií, kterou je štvanice spárkaté zvěře, předurčeni k tomu, aby soustavně a ve větších skupinách migrovali v daleko větším regionu než medvědi nebo rysové. Proto vlci daleko snáze obsazují regiony, odkud byli soustavným lidským tlakem vyhnáni. Během posledního tisíciletí lidský tlak na vlky ve střední Evropě soustavně sílil, a vlčí populace byla významně omezena už kolem roku 1600. Třicetiletá válka (a jí vyvolané demografické změny) umožnila návrat vlčí populace do velké části původního areálu. Po roce 1650 proto následovalo přibližně sto let, která byla věnována intenzivní snaze o celkové vyhubení vlků. V Čechách byli vlci vyhubeni kolem roku 1750, výskyty po tomto datu jsou vzácné. V regionu Šumavy byli vlci zcela vyhubeni před rokem 1800. Takzvaný poslední vlk Šumavy, střelený v revíru Lipka roku 1874, byl jedinec, který se v regionu české části Šumavy vyskytl po dlouhých 80 letech. Odlišná situace na Moravě a ve Slezsku, kde bylo během 19. a počátkem 20. století uloveno nejméně 56 vlků, byla zcela jistě způsobena blízkostí populace žijící na nynějším území Slovenska. Náhodné výskyty vlků se zde obnovily v padesátých letech 20. století.

Rys je z popisovaných velkých šelem živočich žijící nejméně nápadným způsobem života, a údajů o něm je dlouhodobě k dispozici jednoznačně nejméně. Přesto je známo množství úlovků, které, jsou-li na konkrétní lokalitě nebo konkrétním regionu k dispozici v delších časových řadách, umožňují alespoň přibližné datování zániku jednotlivých segmentů původní populace. Tak například víme, že v regionu jižní části Českomoravské vysočiny (Brtnice) byl poslední rys uloven roku 1726. V jihočeském regionu včetně Šumavy, tedy na panstvích rozsáhlé schwarzenberské domény, se rysí populace zachovala nejdéle, poslední rysové zde byli loveni počátkem 19. století. V Krušných horách relativně souvislá řada úlovků končí rokem 1747, po ní následuje několik úlovků izolovaných dlouhými časovými intervaly.

V Jeseníkách populace zanikla v první polovině 18. století, relativně souvislá linie úlovků na vlastnicky spojených panstvích Velké Losiny a Loučná nad Desnou končí rokem 1736. V Beskydech je doloženo v intervalu let 1876-1912 celkem 14 úlovků rysů (z toho na moravské straně hor 8 jedinců a na slezské 7 jedinců). Za pozoruhodné pokládejme zejména to, že zde zcela chybí záznamy o přítomnosti nebo úlovcích mláďat. Návrat rysů do tohoto pohoří je zaznamenán od roku 1948. Právě v tomto období prokázali rysové schopnost dálkové migrace, původem karpatští jedinci se záhy vyskytli v Jeseníkách, v Moravském krasu a posléze také na velmi vzdálené Šumavě a v Českém lese.

Obecně lze konstatovat, že jakmile různé okolnosti (aktuálně nejvíc snaha o ochranu přírody zakotvená v naší i evropské legislativě) umožní zesílit některé z populací velkých šelem, tito živočichové se ihned pokouší o zpětné obsazení těch lokalit, které jim svou bezpečností a potravními možnostmi umožní přežití a rozmnožování. To ostatně platí i pro jiné savce, například pro prase divoké, losa evropského a bobra evropského. Tyto tři druhy se během 20. století pokusily různě úspěšně proniknout na území České republiky a ve všech případech vytvořily rozmnožující se populace. Ukazuje se tedy, že vyhubení druhu je vlastně záležitost do značné míry relativní. Označení poslední medvěd, vlk, či rys nemusí mít v žádném případě absolutní a definitivní platnost.


Ing. Jan Andreska, Ph.D., působí na katedře biologie a environmentálních studií Pedagogické fakulty Karlovy univerzity.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu