Čtení na tyto dny

Pohyb

Je také únava
teprve tisíciletého jazyka
(mé řeči)

Je také únava
teprve dvousetletých stromů
(mé ulice)

Louka navečer povadla —

Už dlouho nepršelo
a neozval se cvrček
(má duše)

Auta na vzdálené dálnici
svítí  Třou si
pneumatiky o asfalt

ropný derivát
o ropný derivát
a ropný derivát

je žene

(František Schildberger)

 

Doporučujeme ke čtení

Pralesy Zakarpatí

Tomáš Koutecký, č. 4/2018, s. 5-9, pro předplatitele

Příroda Ukrajinských Karpat a její ochrana

Jan Lacina, č. 4/2018, s. 5-11, pro předplatitele

Poloniny a pastevectví

Václav Štěpánek, č. 4/2018, s. 18-21, pro předplatitele

Jak vesnice k městu Brnu přirůstaly

Jan Lacina, č. 4/2018, s. 39

Jak jsem se od strachu ze šelem dostal k jejich mapování

Miroslav Kutal, č. 3/2018, s. 2-4

Konflikt vlka s hospodářskými zvířaty – dosavadní zkušenosti se zabezpečením stád

Petr Kafka, Hana Heinzelová, Ladislav Pořízek, č. 3/2018, s. 16-19, pro předplatitele

Ludvík Kunc, laureát Ceny Josefa Vavrouška za dlouhodobý přínos za rok 2017

Jiří Beneš, č. 3/2018, s. 36, pro předplatitele

Vyznání

Antonín Kostka, Ivo Dostál, č. 3/2018, s. 46-47, pro předplatitele

Rekultivace věc neznámá?


Jan Sixta, č. 5/2013, s. 7-10

Jsem Severočech - narodil jsem se v Teplicích, žiji v Mostě a donedávna jsem pracoval v Ústí nad Labem. Mám rád tento kraj a neumím si představit, že bych žil jinde. Jsem sice vystudovaný agronom, ale celý profesní život jsem se věnoval nápravě škod, které působí horníci na naší krajině. Jsem „rekultivák“, a tak se zabývám rekultivacemi půd, rekultivacemi pozemků, rekultivací celé naší krajiny. Co to však jsou ty rekultivace a proč budí vlastně již více než 100 let tak rozporné pocity?

Rekultivace - slovo, které jako by znal skoro každý. Skoro každý si však pod ním představí něco jiného. Jinak si obsah tohoto slova nebo pojmu představí obyvatel Mostecka nebo Sokolovska, jinak Třeboňska či Šumavy, jinak horník, jinak botanik či zoolog a ještě jinak jazykovědec. Jinak ten, kdo mluví o jednom pozemku, jinak ten, kdo o území několika čtverečních kilometrů, či dokonce o celém kraji. Proč tak zdánlivě jednoduché slovo vyvolá tolik rozdílných výkladů? Proč jedni chápou rekultivace jako spásu krajů devastovaných lidskou činností a druzí jako pokračování devastace jinými prostředky? Proč jedni vidí obnovená pole, rozlehlé lesy a rozvoj místní ekonomiky, zatímco druzí jen stromy v řádcích, snižování biodiverzity a snahu člověka poroučet přírodě?

Začněme tím jazykovědcem: Slovo rekultivace je složeno z předpony re- a základu slova kultivace. Předpona re- znamená vždy nějaký zpětný chod, nějaký návrat k něčemu, co existovalo dříve, k obnově toho, co je specifikováno v základu takového složeného slova. Kultivace je dle výkladového slovníku jazyka českého mimo jiné činnost směřující k vytváření podmínek pro optimální růst a vývoj hospodářsky užitečných porostů, pro permanentní obnovu půdní úrodnosti. Slovo rekultivace pak tedy označuje činnost, která znovu zajistí, aby půda nebo pozemky, které z jakéhokoli důvodu ztratily svoji schopnost poskytovat úrodu, tuto vlastnost opět získaly. Nejbližší ekvivalent cizího slova „rekultivace“ je tedy slovo „zúrodnění“, byť v omezeném významu obnovy schopnosti „být úrodný“ tam, kde tato schopnost dočasně chybí.

A zde je zřejmě ten důvod, proč má každá profese, ale i každý člověk svůj vlastní způsob pochopení toho, co vlastně rekultivace znamenají. Do toho pojmu si totiž každý promítne svoji zkušenost ze své profese, z prostředí, ve kterém se pohybuje, kde žije, v co věří, jaké má své plány pro budoucno. Obyvatel Mostecka či Sokolovska si představí rozlehlé plochy holých výsypek a bezútěšné jámy zbytkových lomů, nezaměstnaní lesníci na Šumavě lesy zničené kůrovcem, botanik úžasnou příležitost studovat počáteční stadia přirozené sukcese, zoolog třeba ideální prostředí pro obojživelníky… A všichni mají pravdu, svou pravdu, svůj oprávněný pohled na danou skutečnost.

Můj pohled je dán tím, že žiji v krajině, která je obrovskou laboratoří, kde si lidé vyzkoušeli různé formy ničení kulturní krajiny již od středověku i kde se více než 100 let odehrávají vědomé snahy tu poškozenou krajinu, zničená pole, odlesněné plochy, vysušená jezera a vystěhované obce zase co nejrychleji navrátit do stavu kulturní krajiny vhodné pro život současné lidské společnosti. Jsem z kraje, kde žije přes 800 tisíc lidí, kteří jsou na své krajině závislí stejně, jako kterákoli jiná místní komunita na té své. Chtějí ji mít krásnou, uklizenou, úrodnou co nejdříve potom, co ji ve jménu celé republiky využili a tím poškodili. Po generace jsme uvykli být nejprve zemědělským a později průmyslovým a energetickým srdcem naší země, ať to bylo Rakousko-Uhersko, Česká či Československá republika, které se staralo (a dodnes stará) o to, aby tato země vzkvétala. Naše kdysi bohatá zemědělská krajina plná jezer, mokřadů i lesů, kterou obdivoval praotec Čech z hory Řípu se slovy „vidím zemi zaslíbenou, mlékem a strdím oplývající“, na to doplácela. Nejprve rychlým vysoušením bažin pro rozšiřování podmínek k pěstování obilí, později vysoušením i hlubších vrstev pro umožnění bezpečné těžby nerostů a uhlí. Z kulturních úrodných půd vznikala „měsíční“ krajina výsypek s úrodností až limitně se blížící nule. Ani v přírodě není úplná devastace takovou výjimkou, jak by se mohlo zdát. Různé přírodní katastrofy mají velmi podobný efekt ve zničení podmínek pro život, a přece život nakonec vždy opět zvítězí. Například mrtvá lávová pole na svazích vulkánů dají po čase vzniknout novým polím, sadům či vinicím s vysoce úrodnou půdou. Jen to z pohledu lidského života trvá příliš dlouho.

Rekultivace jsou pokusem člověka urychlit to, co z jeho pohledu trvá přirozeným procesům příliš dlouho. Na povrchu výsypek se ukládají zeminy z různé hloubky povrchových lomů, které sice na první pohled vypadají skoro jako úrodné půdy, ale jejichž vlastnosti tomu naprosto neodpovídají. Chybí v nich živá složka, která dělá půdu půdou a která se v nich teprve velmi pomalu vytváří a jejíž tvorbě může vhodně zvolená rekultivační technologie napomoci.

Takto pojatá rekultivace pak v sobě nese vždy „osten“ budoucí ekonomické a hospodářské efektivnosti - rekultivované půdy či pozemky musí být schopny dávat úrodu, přinést bezprostřední hospodářský efekt pro prvovýrobu. Vzniknou nová pole, louky, vinice, sady, lesy, jezera či rybníky a vodní toky umožňující chov ryb… Takto chápe rekultivaci i zákon o ochraně zemědělského půdního fondu č. 334/1992 Sb. V jeho pojetí neexistuje jiná forma rekultivací, než je zemědělská, lesnická nebo vodohospodářská. Zákonodárce tak jednoznačně upřednostnil jednu ze základních funkcí půdy, a to její schopnost dávat úrodu, zajistit podmínky pro prvovýrobu, tedy zejména zemědělství a lesnictví. Takto byla chápána úloha půdy po většinu historie lidské společnosti. Obdivujeme dnes vyváženou kulturní krajinu z období vrcholného baroka, jejímiž hlavními prvky byly pole, louky, pastviny, lesy a různé vodní plochy. Většina povrchu krajiny však sloužila výrobě, i ty meze byly spásané drobným domácím zvířectvem, každý kousek trávy byl sečen, spásán či jinak využíván. O lesích i remízcích všech typů ani nemluvě.

Změnila se moderní lidská společnost tak, aby již nic z toho nebylo potřeba? Máme právo si myslet, že krajinu máme darovanou k tomu, abychom se o ni nestarali a nechali přírodu, aby za nás nastolovala ideální stav, který jsme dlouhá staletí narušovali již jen svou vlastní existencí, a v posledních sto letech mnohde ji i zcela poničili? Máme právo říci: „já sice umím krajinu poškodit, ale protože je to na mé znalosti příliš složitý organismus, tak ji neumím opravit, a proto ji nechám být, aby se opravila sama“? Nebo bych měl mít i nějakou „morální“ povinnost pokoušet se napomáhat přírodním dějům v rychlejší obnově půdní úrodnosti a nápravě škod, které jsem ve jménu pokroku a rozvoje své společnosti na krajině napáchal i za cenu omylů a hledání možných cest? Jakou část krajiny mohu nebo mám nechat nevyužívanou a určenou jen k samovolnému rozvoji „divočiny“ a kolik by měla tvořit kulturní, uklizená a využívaná krajina? Budeme jako lidé z rozvinuté společnosti třetího tisíciletí chtít žít byť jen na čas v divočině, nebo jsme tuto schopnost definitivně ztratili? Rádi jezdíme jako turisté do cizorodých krajin, do míst, kam civilizace ještě nepronikla, kde obdivujeme divokou přírodu, a příjemně nás mrazí v zádech při představě, že v té divočině uvízneme na několik dní. Ale o to raději se pak vracíme do své krajiny úrodných polí, bezpečných lesů a uklizených zahrad. Proč se o zachování divočiny nejvíce starají lidé z měst, a ne ti, kdo žijí v jejím lůnu? Proč po plochách porostlých neproniknutelnými křovinami, plných bažin, komárů či hadů touží lidé, kteří v takové krajině sami nežijí, ale jezdí ji studovat z bezpečí své uklizené malebné krajiny? Těch otázek je mnoho a mnoha odpovědí se mi nedostává.

Z celého povrchu souší na planetě Zemi je jen něco málo více než 10 % plochy vhodné pro intenzivní zemědělství a dalších necelých 20 % tvoří mělké půdy vhodné k pastvě či velmi extenzivnímu hospodaření. Uživí tato plocha 7 miliard lidí, kterých navíc každý rok přibývá téměř 80 milionů? Když místo obnovy kulturní krajiny, tedy krajiny využívané především k uspokojování potřeb lidské společnosti, budeme budovat krajinu sice krásnou, ale bez hospodářského efektu?

Vím, že tyto myšlenky naznačují jedno extrémní řešení. Současně však vím, že nelze vše podřídit jen výrobě, produkci, ekonomice. Je nutno hledat kompromis. To je však další slovo, které se dá vyložit, pochopit a řídit se jím ještě hůř, než to platilo pro slovo rekultivace. Je to však přesně to, co je nezbytné pro budoucno, a nejen pro nás Severočechy. Kompromisem by měl být vztah mezi rekultivacemi jako činností vrcholně hospodářskou, zaměřenou k obnově schopnosti poskytovat hospodářský efekt jak jednotlivých pozemků, tak i krajiny jako celku, a mezi přírodní podstatou této krajiny, ať již její tvorbu nazveme revitalizace, sukcesní obnova nebo renaturalizace. Snaha bojovat s rekultivacemi jako s něčím neekonomickým, odporujícím logice obnovy přírodního prostředí a současně snaha vytvořit ideální prostředí pro jakýkoli jiný živočišný či rostlinný druh, než je Homo sapiens, tedy člověk, který sám sebe nazývá člověkem moudrým, je cestou, která se mně jako Severočechovi, jako „rekultivákovi“ ani jako příslušníku současné lidské společnosti nelíbí. Myslím, že je naší povinností, a nejen morální, dokonce zákonnou, snažit se hledat způsoby obnovy všech funkcí krajiny - tedy jak těch hospodářských, které by dle mého měly tvořit kostru budoucí rekultivované krajiny, tak i těch ekologických, které by ji měly doplnit, zkompletovat, ozdravit, zpříjemnit, zkrášlit.


Ing. Jan Sixta, CSc. - znalec v oboru ochrana přírody, specializace rekultivace devastovaných půd; garant předmětu „rekultivace“ na České zemědělské univerzitě v Praze.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu