Čtení na tyto dny

* * *

nad polem křičí skřivánek
opřený křídlem o vánek
ve mně se dějí zázraky
a za stolem z vrásek
vychází souhvězdí dobrého údělu
pod kterým si dnes ustelu
když hluboká studna nebe
neprozradí ani co by stálo
za tichý neklid

(Michal Stránský) 

 

Doporučujeme ke čtení

Kůrovec – nechtěný škůdce nebo přirozená součást našich lesů?

Josef Kašák, Jiří Foit, Petr Martinek, č. 3/2019, s. 2-5, pro předplatitele

Lesnická ekonomika více méně pod politickým tlakem

Róbert Babuka, č. 3/2019, s. 6-7, pro předplatitele

Mezi špičkami ledovců

Ema Wayan Danielová, č. 3/2019, s. 29

Babylonské zmatení jazyků

David Veselý, č. 3/2019, s. 36

Jaké bude bývat počasí?

Jan Hollan, č. 2/2019, s. 2-3

Stromy a voda

Radek Pokorný, č. 2/2019, s. 5-6, pro předplatitele

Zeleň a klima města

Jaroslav Rožnovský, Petr Salaš, č. 2/2019, s. 18-20, pro předplatitele

Stromy jako biotopy

Libor Sedláček, č. 2/2019, s. 21-24, pro předplatitele

Krajina Fénix


Stanislav Štýs, č. 5/2013, s. 20-23

Po létech izolace jsme se utrhli ze řetězu. Čechy suchozemce pochopitelně láká moře. Stále více lidí však jezdí obdivovat genia loci arktických pustin za polárním kruhem či náhorní plošiny Tibetu, krajiny fascinující scenérie arizonského Grand Canyonu či měsíčního povrchu Nevadské pouště a pohledných dun Sahary. Tu místní nazývají dechem smrti. Věřme v ověřenou zkušenost, že svoji domovinu nejlépe poznáváme v cizině.

Obdivuji českou krajinu pro přívětivou tvář její přírody. Miluji však krajinu svého domova - severozápadních Čech. Krajinu výrazně odlišných orografických celků: pohraničních částí Krušných hor, Mostecké pánve a Českého středohoří.

Jako litvínovský rodák jsem vyrůstal v místech přechodu hnědouhelné pánve do Krušných hor. Obě tyto krajiny, bohaté na nerostné zdroje, se staly i energetickou základnou. Středověká těžba rud v Krušných horách by nebyla možná bez dřeva coby energetické a stavební suroviny. A podkrušnohorské uhlí umožnilo průmyslový rozvoj nejen Čech, ale dříve i značné části rakousko-uherského mocnářství. Každá mince má však i druhou stranu. Masivní těžbou uhlí jsou zde dlouhodobě transformovány všechny přírodní i kulturní složky krajiny. Dochází přitom k výrazným proměnám v subsystémech horninového a půdního prostředí, vodního režimu, místního klimatu a samozřejmě i k dopadu na flóru, faunu a ekosystémy. A to vše s negativními vlivy na strukturu sídel, dopravní a technickou infrastrukturu. Veřejnost vnímá těžbou přetvořená území jako „měsíční krajinu“, i když povrch výsypek je velmi podobný krajině Marsu.

V dobách mého mládí bývala těžební devastace krajiny považována za daň těžbě a nutné zlo. Když se kácí les, létají třísky. Na obdobné postoje jsem narážel i jako student pražské lesnické fakulty, i mezi lesníky a přírodovědci. A to i při obhajobě své diplomové práce s tematikou zalesňování výsypek v roce 1954, která byla vyjádřením snahy o rehabilitaci krajiny mého domova. Za fantastu jsem byl považován i horníky, ke kterým jsem se pak hlásil jako rekultivátor. Podařilo se mi to od roku 1956. Měl jsem to životní štěstí stát s několika dalšími nadšenci na počátku éry, která později dozrála v českou rekultivační školu. Postupně jako projektant, realizátor, vedoucí manažer a později jako konzultant a soudní znalec.

Počátky našich rekultivací byly skromné. Rekultivátoři byli hornickou veřejností „trpěni“. Byl to permanentní boj o místo na slunci. Bylo málo peněz, lidí a s preferovanými horníky jsme se přetahovali o potřebnou mechanizaci. Velkou podporou se nám v roce 1957 stal nový horní zákon, do něhož jsme prosadili direktivu, že kdo těží, musí rekultivovat. Na přelomu padesátých a šedesátých let jsme vypracovali dlouhodobý celorevírní rekultivační program, tzv. generel rekultivací, a v souvislosti s tím navázali tvůrčí spolupráci s výzkumníky několika lesnických, zemědělských a melioračních výzkumných ústavů. Na různých výsypkách byla založena řada pokusných ploch, na nichž se třicet let soustavně vyhodnocovaly různé způsoby zemědělských a lesnických rekultivací, včetně půdotvorného vývoje. Na základě výsledků byly vypracovány metodiky pro rekultivační praxi. V pozdějších létech k tomu přibyla spolupráce s hydrology a hydrobiology. Česká rekultivační škola díky tomu dnes disponuje metodami, které umožňují úspěšně zrekultivovat jakékoliv těžbou devastované území - s respektem k ekologickým i hospodářským aspektům.

Společně s báňskými specialisty byly postupně vypracovány technologie těžby a zakládání výsypek, které odpovídají nejen báňským podmínkám, ale současně i požadavkům stability, kvality zemin a vodního režimu z hlediska potřeb následné rekultivace. Jsou dokladem, jak i technika a technologie mohou sloužit přírodě.

Těžba hnědouhelných lomů probíhá desítky let a životnost celé těžební oblasti se počítá dokonce na staletí. To ovlivňuje i časový průběh rekultivací. Sám se na jejím řešení podílím již třetí generaci. Za těchto okolností jsme se snažili o to, aby prognostika rekultivací byla řešena nejen pro jednotlivé akce, ale pro celý revír mozaikovým způsobem. Tak, aby výsledkem byla krajina, jejíž struktura by byla souladná s ekologickými a hospodářskými zájmy příštích generací. Vycházíme přitom z faktu, že podkrušnohorská krajina má mírné a teplé klima, díky rekultivaci bude vybavena velkým podílem vysoké zeleně a vodních ploch. K tomu nutno přidat významnou volnočasovou atraktivitu sousedních Krušných hor a Českého středohoří. Lze reálně předpokládat, že díky zvyšující se produktivitě práce se ve společnosti bude zvyšovat i podíl volného času. A tak díky těžbě a následné rekultivaci se vytvářejí reálné předpoklady, aby se krajina Mostecké pánve stala oblastí s významným turistickým, sportovním a rekreačním potenciálem nadregionálního významu.

Měl jsem životní štěstí, že jsem mohl během minulých šedesáti let k takovéto proměně krajiny svého domova přiložit nejedno polínko. Na počátku byl mlhavý sen. Ten se postupně měnil v koncepci, která je již dnes z velké části skutečností. Do roku 2010 bylo v podkrušnohorské oblasti rozpracováno a dokončeno celkem 22 tisíc hektarů těžbou devastovaných území. Těžit se zde bude ještě nejméně 50 let. Dlouhodobé koncepty předpokládají, že tu bude za celé období těžby zrekultivováno 35 648 hektarů, z toho 20 % zemědělsky, 46 % lesnicky, 16 % hydrologicky a 18 % ostatními způsoby. Jen pro konkrétnější představu o rozsahu těchto prací lze uvést, že až dosud zde bylo v rámci lesnických rekultivací vysázeno 152 milionů, a za celé období to bude 212 milionů sazenic lesních dřevin.

Krajina podkrušnohorské těžební oblasti vlivem dlouhodobé systematické rekultivační obnovy opět ožívá. Horníci ji mají pro těžbu od společnosti jen dočasně pronajatou a díky rekultivaci po sobě zanechávají ekologicky funkční a společensky hodnotnou krajinu. Můžeme ji nazvat krajinou Fénix, neboť není nepodobná tomuto bájnému ptáku, který ač spalován, vždy ožil a vstal ze svého popela.


Současné principy rekultivací

Do osmdesátých let minulého století státní orgány direktivně ukládaly významně upřednostňovat zemědělskou rekultivaci s doplňkem lesnictví. Současné období je charakteristické ekologizací a resocializací rekultivačních metod:

- Lesnické rekultivace respektují hlediska biodiverzity a tvorby lesních ekosystémů. Lesní kultury jsou zakládány s využitím pestrého sortimentu domácích dřevin, které odpovídají místní fytogeografické zonalitě. Porostní skladba smíšených lesů je volena tak, aby byla maximálně souladná se stanovištními poměry a aby se přibližovala klimaxové struktuře porostů. Tomu v Mostecké pánvi odpovídají: dub letní i zimní, javor klen a mléč, lípa srdčitá, habr obecný, jasan ztepilý a borovice lesní. Z přípravných dřevin to jsou hlavně olše lepkavá a šedá, bříza bělokorá, topol osika a jeřáb ptačí.

- Část ploch ponechaná přirozenému vývoji (spontánní sukcese) se v těchto podmínkách dlouhodobě vyvíjí směrem k lesu. I po padesátiletém vývoji jsou však dosud tvořeny převážně řídkými a nezapojenými březovými porosty s podrostem s převahou třtiny křovištní. Vývoj půd těchto společenstev je pomalý, ekosystém má nízkou biodiverzitu a vykazuje velmi nízkou produktivitu. Ve srovnání s lesními rekultivacemi jsou vývojově významně opožděné.

- Zemědělské rekultivace mají přednostně hospodářský význam. Upřednostňuje se tvorba orné půdy s využitím zachráněné ornice a spraší. V minulosti byly úspěšně na výsypkách zakládány i produktivní ovocné sady a vinice. V současné době je ve větším rozsahu uplatňováno zakládání trvalých travních porostů.

- V okolí sídel jsou na výsypkách zakládány parky a lesoparky, zahrádkářské osady, hřiště a sportoviště a ve zbytkových jamách lomů rekreační vodní díla se společensky důležitými volnočasovými funkcemi. Část stabilizovaných výsypek je využívána k výstavbě pozemních staveb, většinou rodinných domů.

- Stále větší pozornost je věnována ekologicky a společensky účelné hydrologické rekultivaci. Podkrušnohorská pánev má přirozenou akumulační polohu. V poledové době byla krajinou mokřadů a jezer, z nichž Komořanské bylo největším v Čechách (až 5 600 hektarů). Doprovodnou předností velkolomové těžby jsou rozlehlé a hluboké zbytkové jámy, vhodné k rekultivační výstavbě lomových jezer. Celkově zde budou mít asi 6 000 hektarů vodní plochy, hluboké budou v rozmezí 25 až 170 metrů a objem jejich vod dosáhne asi 2,3 miliard metrů krychlových. Vznikne tak významná nadregionální akumulace užitkové i pitné vody se synergií mnoha ekologických, hospodářských a sociálních funkcí.


Ing. Stanislav Štýs, DrSc., (1930) se celoživotně zabývá rekultivací po těžbě nerostných surovin.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu