VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Celý rok se v ekoporadenské rubrice věnujeme biologickým odpadům. Nejinak to bude i v tomto článku. Řeč bude o všech druzích zbytků živočišného původu. Začneme tak zlehka, ale ke konci to trochu zčerná.

Gastroodpady

Tedy odpady živočišného původu, jedlé oleje a zbytky jídel, které se z různých důvodů nehodí do kompostu. V domácnostech jich vzniká celkem dost - může jít až o třetinu hmotnosti vyhazovaných odpadů - a zároveň se s nimi zatím nakládá všelijak a většinou končí ve směsném odpadu. Rozkládají se, lákají hlodavce i hmyz, páchnou a jsou častou příčinou, proč je nutné svážet popelnice se zbytkovým odpadem velmi často, i když nejsou zcela plné. Bioodpad rostlinného původu (tráva, listí, větve, slupky z ovoce apod.) musí celoročně sbírat každá obec, u gastroodpadu je to zatím v počátcích. Ale řada obcí už sváží tento typ odpadů i z domácností - namátkou Praha, část Olomouce, Šumperk, Vyškov, Bučovice, Uherský Brod a další. Tento odpad zpravidla nepřijímají kompostárny, protože vyžaduje zvláštní technologii kvůli hygienizaci. Ale velmi dobře ho zpracují v bioplynové stanici, kde se rozkládá v řízeném procesu bez přístupu kyslíku. Postará se o to společenství mikroorganismů, takový speciální „kvásek“, který ovšem neprodukuje bublinky oxidu uhličitého v těstě, ale bioplyn, většinově metan. Kromě něj zbyde tekutá a tuhá složka (fugát a digestát) použitelná jako hnojivo. Bioplyn se po vyčištění spaluje při výrobě elektřiny a tepla, vtláčí do sítě nebo pohání autobusy a auta. V Mladé Boleslavi nebo v Šumperku to už běží léta. Výroba bioplynu z potravinových, nebo dokonce komunálních odpadů je náročnější než ze zemědělských odpadů (kejdy, hnoje), nebo dokonce z plodin (kukuřice), protože mají méně předvídatelné složení, některé bioplynky je totiž přijímají i s obaly.

Výkaly zvířat

Stelivo od býložravců (králíci, křečci) je možné bez problémů kompostovat doma. Dokonce jej přijímají některé kompostárny a je možné ho odevzdat do nádob na bioodpad (ale to je nutné ověřit ve vaší obci, resp. u svozové společnosti). Horší je to s výkaly masožravců, tedy především psů a koček. Zde je namístě opatrnost, řada vnitřních parazitů se může přenést i na člověka. Čistý trus by jistě bylo možné spláchnout do toalety, jenže jak to do něj dostat - bez obligátního igelitového sáčku nebo hrsti steliva z kočičího záchodu? Ani jedno do toalety nepatří, ani „rozpustná“ nebo „ekologická“ steliva. Existují také speciální podzemní kompostéry na psí trus. Jejich výhodou je hlavně oddělení od běžného kompostu a eliminace zápachu nebo hmyzu. No, zde asi není popelnice na zbytkový odpad úplně špatné řešení. Včetně toho pytlíku.

Uhynulá zvířata

Na vlastním pozemku můžete legálně pohřbít jakékoliv zvíře ze zájmového chovu, pokud nejde o přežvýkavce, prase nebo savce vyžadujícího zvláštní zacházení (jde vesměs o chráněné druhy). Podmínky jsou až překvapivě volné: musí jít o vhodné místo, kde nedojde k ohrožení životního prostředí nebo zdraví a zvíře nesmí mít nebezpečnou nákazu nebo podezření na ni. U zvířat do 3 kg je nutná vrstva země nad tělem minimálně 40 cm, u větších 80 cm. Se souhlasem krajské veterinární správy můžete na svém pozemku pohřbít i koně, a to do hloubky větší než 1,5 m.

Jinou možností jsou hřbitovy pro zvířata (v řeči zákona místa určená pro neškodné odstraňování kadáverů zvířat v zájmovém chovu zahrabáním, též zahraboviště - tak se to jmenuje u hospodářských zvířat a zbytků z nich). Pravidla jsou obdobná, jen se přísněji posuzuje umístění z pohledu ochrany zdraví a zdrojů vody a provozovatel musí být způsobilý a s povolením pro tuto činnost. Je možné zvířata pohřbívat i v obalu, který je v půdě rozložitelný. K zahrabání musí dojít do 48 hodin od smrti zvířete, pokud není zajištěno chlazení nebo zmrazení těla.

Poslední variantou je spálení těl zvířat, obojí spadá pod veterinární asanační činnost. Variantou obřadnou je krematorium pro zvířata, variantou prostou pak kafilerie. 

Poznámka na okraj: Je zakázáno živočišné zbytky nebo celá zvířata jen tak vyhodit třeba do lesa. I když se to jmenuje po myslivecku „masitá újeď“ a vnadí se tak na lišku, nebo dokonce chráněné šelmy.

Části těl

Každá větší nemocnice má svoji spalovnu nemocničního odpadu. Otřepaná otázka zní: Pálí se tam taky žlučníky, slepá střeva, nebo dokonce nohy? Odpověď je jednoduchá: Nepálí. Části těl (s výjimkou např. vlasů nebo nehtů) nejsou podle občanského zákoníku v žádném případě věcí a podléhají zvláštnímu režimu. A každý má právo se dozvědět, co se s nimi stalo. Obvyklým procesem je vyšetření na patologii a následné důstojné nakládání - obvykle spálení v krematoriu. Ale pokud pacient projeví přání předem, tak by patrně bylo možné si vyžádat např. pro amputovanou končetinu zvláštní pohřeb na své náklady a ve své režii.

Celý člověk

Dalo by se říct, že po smrti už je tělo zcela nepodstatné až zbytečné, ale přesto se na něj vztahuje řada předpisů a ty více řeší pietu než hygienu. Povinnou položkou je pohřeb - buď do země, nebo zpopelněním v krematoriu. Jiné varianty zatím nejsou ze zákona přípustné, i když spalování je dost energeticky nákladný proces (lidské tělo obsahuje 60 % vody), a navíc se do vzduchu dostanou všechny za život nasbírané přídavky, třeba rtuť z amalgámových plomb. Ale pohřebnictví je obor nad jiné konzervativní a Spolek přátel žehu měl kdysi spoustu práce s propagací kremací. Třeba někdy dojde i na alternativní cesty. I když v hustě obydlené a křesťansky založené Evropě si nedovedu v praxi představit pohřby „do nebe“, kdy se o vystavené tělo postarají ptáci a hmyz. Hřbitovy a pomníky mají své místo a dlouhou tradici. Ale s popelem zesnulého můžete naložit dle přání zemřelého nebo svého uvážení, pokud je zachována lidská důstojnost. A za svým blízkým pak můžete chodit do hor, ke stromu nebo třeba na břeh moře, pokud je pro setkání podstatné fyzické místo uložení.

(Poznámka redakce: O alternativách pohřbívání jsme nedávno psali, viz Veronica 1/ 2025.)

Renata Placková