Čtení na tyto dny

Dno

Vzpomeň si, jak jsme sbírali
u hájovny křik
divokých husí

Rybník byl na zimu vypuštěný.

Nad černým dnem —
v přísných a potrhaných řádkách
letěla hejna.

Ze střechy křídel
jsem skládal vlastní dno.

(Jan Skácel
Smuténka, 1965) 

 

Krajina mého srdce


Miroslav Hule, č. 4/1996, s. 42

Krajina mého srdce je ta, ve které pracuji, žiji a vychovávám své malé děti. Je to Třeboňsko.

Více bych opravdu nemusel psát, jenže zadání si žádá víc.

Říkal onehdy populární (i u mne) ekofilosof Josef Šmajs, že „krajina dětství je ta, ve které si mohou děti hrát“, a to bude asi ona krajina srdce každého z nás.

Ale co ti, kteří vyrůstali a stále častěji vyrůstají v krajině, kde si nemohou anebo ani nechtějí hrát? Znamená to, že ani nemají „srdce“, ke kterému by jim krajina dětství přirostla? Nikoliv! Protože se rychle adaptují - dokonce rychleji, než zákeřní a superadaptabilní hlodavci - na zásadně změněné životní podmínky, najdou si jinou romantiku, zasejí jinou paměť a jistě budou za čas vydávat tuto kulisu dětství za krajinu svého srdce.

Tady myslím nejvíce na sídlištní děti z velkých měst, které mají tak daleko do lesa, jako v létě na venkov. Možná některé ani nebudou toužit po pobytu v přírodě, spokojí se s jinými šidítky - však víte. (Někdy si dokonce říkám, zda bych neměl své děti připravovat na srážku s těmi městskými, vždyť se s nimi setkají a utkají ve školách, v úřadech, obchodech, na stadionech, v přírodě. Budou dost pohotové, dost silné a odolné proti jejich pragmatickému asertivnímu chování? Nebudou směšné pro svůj venkovský romantismus a naivitu?)

Také si myslím, že krajina, kde si můžeme hrát i my dospělí, je také ta, kde nepostrádáme romantický a iracionální ráz. Nemám rád dobře organizovanou nažehlenou krajinu s vyznačenými turistickými cestami, vyšperkovanou informacemi a zákazy… Zkrátka v mé krajině se musí trochu bloudit, objevovat poprvé neznámá utajená místa, kde se lze milovat a spát, bát se bouřky, cítit svůj vnitřní (dětský) strach z dávných pohádek, bát se nadpřirozených bytostí, protože pro zjitřenou duši musí stále někde existovat! … a potom, jako světýlko v dálce objevit bezpečí - domov, nebo hospodu, kde mají červenou limonádu, buřty, topinky, pivo. A také tam musí být kostelík a hřbitov a řeka a pod mostem se budou blýskat ryby…

Vidíte, to už popisuji naše nedělní výlety po hrázích rybníků a hlubokými lesy kolem řeky Lužnice a Nežárky. Večer jsme plni příběhů, pověstí a pohádek a legend toho kraje a musím dětem vyprávět, kterak tady po lesích páni lapky proháněli, proč pytláka Šachla pro tři kapry baštýři utloukli a proč je na té skalce „čertova šlápota“, a proč se tam říká na Mrtvé vodě a u Hadího křížku a jinde u Oběšeného a na Královně…

Vyprávíme a čteme ze starých knih a kronik. Je v tom návrat k zabydlené krajině předků. Je v tom i naše duševní zdraví, které nelze koupit za žádné peníze. Leda srdcem a pokorou před Všehomírem.

 

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu