Vstup pro předplatitele: |
bylo
příliš mnoho kamení
na zemi
a země porodila stromy
bylo
příliš mnoho dřeva
mezi nebem a zemí
a země
porodila člověka
a člověk
vzal sekeru
(Jan Tluka)
Renomovaná německá teoretička Erika Fischer-Lichte liší divadlo od ostatních umění mj. tím, že zatímco umění produkuje díla, divadlo vytváří události: není dáno ani jevištěm ani hledištěm, ale tím, co probíhá mezi nimi. Hodnotit umělecky jednotlivé složky nemá smysl, pokud nehodnotíme intenzitu (synergii) tohoto vzájemného vztahu. Z tohoto vysoce teoretického úhlu pohledu bylo pro mne praktickou událostí měsíce „benefiční divadelní představení“ Příliš velká cena aneb Jak šla pohádka do háje brněnského amatérského uskupení Verdis (pro nezasvěcené Veroničí divadelní soubor). Inscenaci podle vlastního scénáře s podobně profesně potrefenými lidmi secvičil přírodovědec Mojmír Vlašín (sám hraje i roli bulvárního novináře Vypery). Vše se odehrálo o prvním březnovém pátku v divadle Husa na provázku. Tématem je u tohoto uskupení zpravidla aktuální ekologická kauza a hraje se formou čteného, jen občas, „fakultativně“, gesticky, mimicky i pohybově demonstrovaného divadla: „Veškeré role se čtou přímo z papíru. Pokud nějaký herec se celou roli naučí nazpaměť a může to prokázat, je vyloučen“ (z Desatera Verdisu). Tentokrát se vše, přísně „časosběrně“, točí okolo letitého skandálu s brněnským Automotodromem (ve hře Motocyklodrom) a pořádní Velké ceny MotoGP Brno. Konkrétně kolem jejího mamutího zadlužení, jež díky jistým mocným šibalům na krajské i celostátní úrovni (jednou z postav je krajský hejtman Michal Žvejk) i díky začerněným stránkám jejího podivného auditu hradí občané z vlastních kapes. Milým ozvláštněním byla lokace kauzy (i Motocyklodromu) do romantické lesní scenerie Mrštíkovy Pohádky máje (nejúspěšnějším číslem večera byly „začerněné“ erotické dialogy Ríši a Helenky nad plastikovým kýblem jako lesní studánkou).
Akce Verdisu mívají ovšem kromě přísně neherecké inscenované části i svůj improvizovaný, profesionálně suverénně zvládnutý performativní dovětek: dražbu absurdních předmětů. Čím je věc zbytečnější, kýčovitější a hovadnější (sám jsem vydražil úžasné budovatelské CD), tím lépe. Smyslem je nejenom bohulibý účel výtěžku (tentokrát se údajně blížil dvaceti tisícům), ale hlavně nádherná performance na hranici happeningu a „eventu“, v níž mizí hranice mezi životem a uměním (Fischer-Lichte by bledla závistí). Radost z večera, velkolepě až k půlnoci zakončeného (opět z vlastních zdrojů Veroniky!) skvělou cimbálovou muzikou, mi jako Pražákovi kazil povzdech: „Kde jste byli, brněnští mistři kritického pera? Kde jste byli, vážení porotci ,neradokových‘ a jiných kritických cen?“
Vladimír Just