VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Koza bezoárová (Capra aegagrus) je v porovnání s domácí kozou větší a mohutnější, má silnější končetiny a stejně i hlavu a krk. Na bradě nosí dlouhý vous (15-25 cm). Typickým znakem jsou šavlovitě zahnuté rohy, které jsou ze stran zploštělé, s ostrou hranou vpředu. U samců dosahují do délky až 85 cm a u samic pouze okolo 35 cm. Zbarvení kozy bezoárové je v letních měsících červenohnědé.

K prvnímu vysazení kozy bezoárové do obory Pálava došlo v roce 1953. Stalo se tak z podnětu vysokoškolského pedagoga doc. Karla Kostroně z lesnické fakulty v Brně. První kozy sem byly převezeny z pražské ZOO a chov byl postupně doplňován z různých dalších zdrojů. V průměru se zde chovalo kolem 40 jedinců.

Na stádo koz bezoárových na Pálavě ráda vzpomínám a myslím, že nejsem sama. Sedávala jsem co nejblíže ke stádu a pozorovala, co jim chutná a jakým biotopům dávají přednost. Když jsem se přiblížila moc, kozel hned reagoval zastrašujícím tanečkem, klonil hlavu a dupal. Když si na mě stádo zvyklo, mohla jsem se přiblížit až na 10 m. Měla jsem totiž za úkol zkoumat jejich potravu a potravní chování. Za odměnu jsem si odnášela k analýze obsahu jejich čerstvý trus a také jejich roztoče, kteří se mně zavrtávali pod kůži a působili úporné svědění. Oblíbeným biotopem koz byly svahovité terény s dobrým rozhledem, kde půda byla mělká a umožňovala současně obrušování hran jejich kopýtek. Oblíbeným nocležištěm byla lokalita nad skalním útvarem Martinka. V době intenzivního využívání byl svah téměř zbaven rostlinného krytu. Kozy zde svými kopýtky rozhrabávaly půdu tak, že vznikaly prohlubně plné jemného prachu, ve kterém se válely a zaprašovaly si srst. Byl to také jejich způsob boje s nesnesitelnými roztoči. Zajímavé bylo pozorovat kozy, jak šplhají po nakloněných kmenech mahalebek a při okusu se staví na zadní, aby dosáhly na chutné sousto. K pastvě využívaly kozy také lesní porosty s bohatým podrostem bylin. Jak jsem zjistila pozorováním i analýzou jejich potravy, konzumovaly tam i chráněný a jedovatý áron (Arum cylindraceum). Spolu s dalšími kopytníky dokázali silně omezit přirozené zmlazení lesa. V porostech obory byly totiž umístěny malé oplocenky, kde bylo možno porovnat, jak by porost vypadal bez vlivu kopytníků. Keřové porosty okusovaly ze všech stran tak intenzivně, že vypadaly spíše jako bonsaje. Pálavě byly kozy bezoárové zcela věrné. Maximálně jim vyhovovala jak po stránce nabízené potravy, tak i svým celkovým habitem a podnebím. Na Pavlovských kopcích vše připomíná skalnaté, středomořské ostrovy jejich vlasti. Nikdy jsem kozy bezoárové nepřistihla, že by se vzdálily do polí a okolních vinic, jak to dělala stáda muflonů, když už obora nebyla úplně oplocena.

Přítomnost koz bezoárových na Pálavě byla zakončena začátkem roku 1996 zařazením obory do 1. zóny NPR Děvín a stádo, jako nepůvodní a negativně působící na vzácnou květenu, bylo přemístěno do obory Vřísek u České Lípy. Dnes je početnost v této oboře udržována na přibližně 40 jedincích ve stádu. Zajímavostí je, že jak na Pálavě, tak v oboře Vřísek je to celosvětově nejsevernější chov kozy bezoárové. Zdá se, že v oboře Vřísek nejsou podmínky pro její chov tak ideální, jako byly na Pálavě. Podle rozborů jejich potravy je v ní podíl jehličnanů dosti vysoký. To je vždy indikátorem určitého nedostatku listnatých, okusových dřevin.

Marta Heroldová