VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Záplavy, komáři, zničené komunikace - tak byla po roce 1945 charakterizována krajina jihomoravských luhů. Zda se s ní dalo dělat něco jiného před vodohospodářskými úpravami v 70.-80. letech 20. století, je jiná otázka. Když jsme však vedli exkurzi zahraničních účastníků jedné konference v době jarních záplav přes Mušov, nevěřili, že je taková krajina ve střední Evropě vůbec možná - wonderful, herrlich. Zřejmě však podobně nadšené reakce nepřevládaly u „rozumných“ a zejména rozhodujících lidí a o možnostech turistického využívání se tehdy nedalo příliš uvažovat. Takže jen pár dojmů, které jsem měl co tehdy nerozumný ornitolog z této krajiny.

Poprvé mne do dolního Podyjí zavedl v roce 1955 asi nejlepší znalec celého území Zdeněk Kux, zoolog v Moravském muzeu. Kolem Šakvického rybníka jsme došli po úzké hrázce mezi rákosím k neregulované Dyji, na hrázce jsme vyplašili několik hus z jejich hnízd, poslouchali jsme sýkořice, zaznamenávali hnízda moudivláčků na vrbách, rákosníky, kukačky. Avšak takové procházení rákosinami má půvab nejen ornitologický. Rákosiny jsou jiný svět, naplněný pouze rákosím, neprohlédnutelným na žádnou stranu a ohraničeným pouze nebem nahoře. Všechny tóny civilizace jsou přitom utlumeny na daleké ozvěny a bližší nejasné zvuky, někdy slýchané docela s napětím. Procházel jsem nebo procházeli jsme rozlehlými rákosinami mnohokrát, ale vždy to bylo spojené se stejně napjatým očekáváním. A nebylo to tím, že se někdy dalo zapadnout do bahna, hlubší tůně nebo ještě i kráteru po dávném výbuchu granátu.

Jižní lužní Morava však nebyly jenom rákosiny. Jarní vody při záplavách vytvářely velká jezera mělkých vod především na rozlehlých loukách. Louky přitom byly asi jediným racionálním způsobem hospodářského využívání nivy mimo les - několik tvrdošíjných pokusů o zornění bylo buď nedomyšlené, nebo spoléhaly na pojišťovnu. Pro nás však byly tyto původně zorané a pak zaplavené kousky zajímavé - byly téměř výhradním místem pro umístění hnízd u nás jen vzácně hnízdící kachny ostralky. Louky po záplavách pak byly hnízdištěm desítek párů čejek, čírek, vodoušů, břehoušů, bekasin, v dolním Pomoraví i kolih. Ale i na hladinách lučních jezer bylo co vidět - v době jarních záplav pravidelně probíhal tah tisíců severských hus a jiných vodních ptáků, nad hladinou přeletovali tehdy ještě vzácní mořští orlové a kormoráni, volavky, na stromech hnízdili čápi. V křovinách vyčnívajících z vody si stavěly hnízda lysky, které si však při ustupující záplavě musely k hnízdům budovat v křoví přístupové mosty z rostlin. A snad jen jako zajímavost by se dal zmínit široký tmavý lem na okrajích čerstvé záplavy vytvořený miliony těl mrtvých brouků a jiných menších živočichů.

Zaplavené lužní lesy byly dalším fenoménem tehdejší krajiny. Nejen vysoké staré porosty vystupující z vody, s koloniemi volavek, čápů bílých, jednotlivými hnízdy čápů černých, prvními hnízdy rarohů. Ale v dolním Podyjí, kde byly dříve selské lesy s osekávanými hlavatými vrbami - nejen se stromy roztroušenými na loukách, ale se souvislými porosty v některých trvaleji zamokřených územích, jako bylo Pansee u Strachotína nebo Krummsee u Bulhar. Na desítkách vrbových hlav vyčnívajících z rozlité vody hnízdily snad stovky párů divokých kachen a evropským unikátem bylo zejména hnízdění desítek párů hus velkých. Kontrola těchto hnízdišť v ještě ledové březnové vodě vyžadovala nejen gumové kalhoťáky, ale i nafukovací gumový člun pro přemisťování nad hlubšími kanály.

Zvláštní zážitky poskytovalo i „sportovní“ využití záplav. Hlavně projížďka na člunu zaplaveným lesem a loukami byla pro občasné návštěvníky nezapomenutelná, včetně pohledu na husy shlížející z vrbových hlav na kolem jedoucího návštěvníka. Na fotbalovém hřišti v Mušově se dal hrát zajímavý fotbal ve vodě hluboké kolem půl metru. A pokud přišla záplava brzy, hladina ještě zamrzla a nenapadl na ni sníh, dalo se bruslit lesem a loukami desítky kilometrů. Možná je však současná náhrada za všechny tyto okamžiky ekonomičtější.

Karel Hudec