VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Snadnější by asi bylo blahopřát s kyticí, byť sesbíranou pouze z rostlin, jejichž plody a semena zobou ptáci. Pro věhlasného ornitologa mi to však připadá málo. A tak Ti, Karle, přicházím gratulovat spíše s nekyticí ptačího peří, sesbíraného - kde jinde, než na po všech stránkách pozoruhodném Tišnovsku. A budou v ní (abych použil správného odborného výraziva z 1. dílu Tebou redigovaného veledíla Ptáci - Aves z roku 1994) křídelní letky ruční (remiges primarii) i loketní (remiges secundarii), ocasní pera rýdovací (rectrices) i pírka z temene (vertex), a co já vím z kterých částí ptačího těla ještě! Je tomu už hodně přes půl století, kdy jsem dal vale filatelii a filumenii a vrhl se na sbírání ptačího peří. Bylo to vzrušující dobrodružství poznávat podle utroušených pírek, co všechno v lesích, polích a loukách mé domoviny poletuje! Moji sbírku sice dávno sežrali moli, ale sem tam se i dnes ještě pro nějaké to pírko sehnu. (Plot bych však pro ně - jak doporučuje hospodyňkám babička Boženy Němcové - už nepřeskočil.) Základ pugétu z peří tu tedy přece jen je, a ledacos si k němu přimyslím.

Ústřední pírka mého svazku budou černá, nikoliv však smutná. A začnu rorýsím. To proto, že bystroletý rorýs byl erbovním ptákem Spolku tišnovských rodáků, který jsme kdysi v Brně a Mikulově založili s naším společným přítelem, výtvarníkem Miloslavem Sonnym Halasem. A rorýse jsme si vybrali proto, že symbolizoval naši bystrost a další záviděníhodné vlastnosti. Rodácký pel má i peří z datla (vyberu to tuhé ocasní, kterým se opírá o kmeny stromů) - tajemný černý pták nám ve zdejších lesích suploval karpatského medvěda a říkávali jsme mu proto „maco Tišnovska“. Dodnes svým naříkavým voláním neodolatelně vábí do tajemné hloubi lesů. V nich pod hnízdem u Rašova seberu do kytice nejdelší péro z křídla černého čápa, ptáka, který ještě víc než druzí vybízí kroužit a plachtit vysoko převysoko nad krajinou. Je už té černé příliš? Nikoliv. Ještě alespoň péro krkavčí musím přidat, neboť je plné lesku. Tolik, až se zdá, že právě černí ptáci, zejména krkavci, byli stvořeni k tomu, aby snášeli k zemi sluneční třpyt.

Tmavý střed kytice olemuji rozmanitými odstíny hnědi a šedi zbarveným peřím sovím - mohutnou ruční letkou výra ze skalnatého údolí Svratky u Prudké i menšími loketními letkami puštíků z dutin ve starých bucích na Květnici i na Klucanině. Obilní strniště Tišnovské kotliny prochodím křížem krážem, zda tam neutrousila pírko poslední koroptev či dokonce křepelka. A za chraplavým hlasem horského ptáka ořešníka se vydám do sýkořských lesů, abych mohl do kytice přidat jeho kropenaté pírko. Spíše jen proto, aby moje ornitologická kytice nebyla útlá, doplním ji tmavě šedými ocasními péry s bílým proužkem divokých holubů hřivnáčů - těch je dosud všude dost.

V kytici pro Tebe však nesmějí chybět ani pírka barevnější a vzácná, doslova ornitologické delikatesy. Na prvním místě mě napadá červeno-černo-bílé opeření zedníčka skalního, vysokohorského šoupálka, který zimuje i v dalekém podhůří; a jednou dokonce (bylo to 9. ledna 1959) i na tišnovské kostelní věži! A jak oslnivě červené jsou čepičky nepatrných králíčků! Bohužel však nejen toho ohnivého, ale i donedávna hojného králíčka obecného budu v houštinách vyhlížet předlouze, ale snad přece jen ne marně! Obdobně i čejky z vysýchajících luk a polí v nivě Svratky pod Tišnovem se téměř vytratily, ale copak vůbec může zeleně kovový lesk jejich peří ornitologická kytice postrádat? I modré pírko z mandelíka bych chtěl do ní vevázat. Jenže tohoto modrého ptáka naší touhy musím zpět na Tišnovsko přivolat až ze začátku minulého století…

Vím, že by Tě potěšilo, kdyby - dokonce hlavní - součástí kytice bylo peří ptáků Tobě nejbližších - husí velkých. Tady však musím byť nechtě přiznat, že ač máme na Tišnovsku skoro všechno, tak husy velké nikoliv. Spíše klíny hus polních v zimě nad Tišnovem přeletují a pírko utrousiti se jim nechce. Tak si ho alespoň do kytice přimyslím, stejně jako popelavé peří jeřábů, kteří si tudy zvykli táhnout ze severních bažin na jih. Jejich troubivé volání z výšin za podzimního soumraku zní ještě naléhavěji než kejhání hus a vybízí. Tak jej, Karle, přijmi s touto blahopřejnou kyticí jako vyzvání k dalšímu tvůrčímu životu.

Jan Lacina