VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Verše Libora Jelínka mě dojaly svou průzračností, kultivovaností možná nečekanou (a stydím se za svou předpojatost) a vtipem. Zároveň mě vyburcovaly k zamyšlení nad významy slova divočina. O návratu přírody na místa jí člověkem uloupená píší ostatní autoři. O divočině v našich myslích a chaosu v hodnotách přemýšlím, když poslouchám překrásnou melodii písně O sole mio, kterou otextovanou svými verši zpívá v olomouckém studentském rádiu básník bez domova mladičké redaktorce a zároveň i někam do vzpomínek na vzplanutí svého srdce.

Nekomplikovaná poezie totiž jako by vymizela z básnické tvorby. Možná básníkům křivdím, protože již dlouhá léta současné trendy nesleduji. Každopádně verše, které ke mně mimoděk doplují, se zřídkakdy dotknou srdce, rozesmějí mě nebo rozesmutní. Možná právě divočina v hlavách současných veršotepců způsobuje, že se čtenář prodírá hustými pavučinami slov, která ventilují zašifrované zprávy o strastech a záblescích radosti autorů, aniž by byla k nalezení snaha o dotyk, o hledání cesty do duší těch druhých. Oslovit výkřikem nebo harmonickým akordem, mluvit čtenáři z duše, té láskyplné i té temné. To mě vždycky na poezii fascinovalo, ať už jsem hltala Jiřího Ortena, Jana Holana, Františka Hrubína, Jana Skácela, Oldřicha Mikuláška, Antonína Sovu, Kenetha Fearinga, Jacquesa Préverta, prokleté básníky i symbolisty. Li-Po svými zkratkami taky dokázal říci za nás vše.

Básník Jelínek neoslovil jen mě, již dlouho za rozpukem mládí, ale evidentně dojal a dotknul se srdce fascinovaně naslouchající redaktorky, vzdělané a moderní ženy. Básně sice nejsou literárně příliš dobré, ale možná povznášejí autora právě tím, že dokáže vyslovit vzkazy pozitivní i negativní ke svému okolí, byť verši kostrbatými a pro někoho neumělými. Možná je v nich i kousek vnitřního domova, který si nosíme po světě sebou. A nakonec, co je to dobrá báseň? Toužíme po sofistikovaných a komplikovaných slovech? A víme vůbec, co vlastně chceme a po čem prahneme? Asi v tom máme trošku divočinu a místo, abychom volně žili, tančili jen tak rychle, jak to dokážeme, položili se do vln a nechali si čechrat duši ve větru, tak se uzavíráme do sériové rezervace či skanzenu na pokračování, kde nás téměř nic nepřekvapí, ale vše je tak happy, až nám to ťuká na budku…

Bohdana Fabiánová