VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Motto: „Hlavně když je koryto. Svině už se najdou.“
(Inspektor Colleno, 2018)

Nelze snad ani spočítat, kolikrát už planě prolétlo naší mediální krajinou okřídlené spojení „občanská společnost“. A přitom, zeptáte-li se na konkrétní příklady naplňující obsah pojmu, kloudné odpovědi se nedočkáte. Pro mě jsou takovým hmatatelným každoročním příkladem (už víc než 20 let!) aktivity „ochranářského divadla“ - tedy divadla hraného ochranáři, přírodovědci a aktivisty z Ekologického institutu Veronica a okolí - pod názvem VERDIS („Veroničí divadelní soubor“). Kdysi, počínaje hrou Darwin na stromě, hráli pod názvem A.I.D.S. („Akademický Insitní - jindy Akademický Instantní - Divadelní Soubor“). Principálem a autorem či spoluautorem dnes už cca dvou desítek her je dlouholetý pracovník brněnské Veroniky Mojmír Vlašín.

Bohužel i letos se ukázalo, že Verdis nemá šanci se trvaleji uchytit v mainstreamových médiích - a to ani v těch ostře zaměřených na kulturu a divadlo. Prohlížím portály a tiskoviny z března 2018 shora dolů - a kde nic tu nic (nenašel jsem nic dokonce ani vlevo dole). I vševědoucí kronikář Divadelního ústavu, který mě týden co týden zpravuje o všeličems, co se kde v zemi české divadelně, profesionálně i amatérsky šustne, tedy Informační portál Divadlo.cz - nula. I-Divadlo - nula. Nadivadlo - nula. Rozhlasová všudybylka Mozaika a celá slavná Vltava - nula. ArtZóna, MfD, Lidové, Hospodářské, Literární, Divadelní noviny, v tištěné, elektronické, akustické podobě - nula. A přece jde o událost, kterou pravidelně řadím mezi události roku. Jezdívám na ni až z Prahy, zatímco brněnští kritikusové, co to mají u nosu, nikde: kolegou Závodským počínaje a Marečkem či Stehlíkovou konče; dokonce i proslulá cestující kritická stíhačka s visačkou J. P. Kříž už má v tomto směru mnohaletou neomluvenou absenci. Aktéři této události, v čele se svým (ne)hrajícím - v jejich případě čtoucím - principálem Vlašínem, v mnohém připomínají Járu Cimrmana, ovšem před jeho objevením. Čili jsou vlastně ryzejší, cimrmanovštější než Cimrman, protože objevený Cimrman, vydávaný v mnohasettisícových nákladech, Cimrman megastar - to už není žádný Cimrman (aby zůstal Cimrmanem, musí zůstat neobjevený, zneuznaný, přehlížený). Ta faktická utajenost mých hrdinů okamžiku je o to tristnější, že nejde o událost zdaleka jen divadelní, ale mnohem víc (sic!) občansko-společenskou. Zasahuje do všech možných oborů a disciplín, pod společným jmenovatelem „ochranářství“ (bližší představu si je možné udělat dle sborníku PRO-eko-HRY, Brno 2016, vydal ve vlastním nákladu Mojmír Vlašín). A podobně jako u Cimrmanů mají večery Verdisu, konané pravidelně v Huse na provázku, standardní podobu: po krátké úvodní přednášce, v níž principál nastíní v jakémsi desateru poetiku souboru jako přísně kontrolovaného čteného divadla (u koho se opakovaně prokáže, že se text naučil zpaměti, je bez milosti vyloučen). Premiéry jsou zároveň derniérami, a to s vědeckou důsledností, takže i obnovená premiéra - jako letos 9. března v případě hry Inspektor Colleno, původně premiérované roku 2007 - je zároveň obnovenou derniérou.

Pak následuje vlastní hra, jejímž nápadným identifikačním znakem bývá to, že u citátů, z nichž bývá namnoze složena, se vždy nahlas čte autor a vročení jako u vědecké práce („Pokud někdo zastává názor, že na prokazatelně omezené planetě lze provozovat neomezený ekonomický růst, je to dozajista šílenec anebo ekonom“, Boulding 2006). To se důsledně děje i u citátů z parafrázované předlohy - z populárního Inspektora Columba (Colleno: „Víte, teď mě napadlo, na jednu maličkost bych se vás nejspíš měl zeptat. Nejspíš to nic neznamená.“ Link 1999). Tato přísná „vědeckost“ se většinou šťastně promítá i do přísně nehereckých hereckých výkonů. V inscenaci v tomto smyslu nejvíc „bodoval“ - vedle tak nějak podomácku přirozeně, organicky zkorumpované starostky Dany Kellnerové - svým suchým, věcným přednesem představitel poštmistra. Ten jako by vystoupil rovnou z Gogolova Revizora (Tomáš Havlíček, ve hře Havlíček Borovský): „Kdo nemá kostlivce ve skříni, asi nemá skříň.“ Nebo: „Ve věčným zápase člověka s přírodou je ochránce přeběhlík na stranu nepřítele.“ Ačkoli hlavní dějová linie her bývá povýtce ochranářská (Colleno marně vyšetřuje hořící černou skládku, úředně vedenou jako stavbu - co neexistuje, nemůže ani hořet), Verdis má daleko k pouhé ekologické agitce, téma ochranářství je spíš ironizováno než deklarováno. A vždy dokáží z dialogů vykutat i absurdní slovní humor, jakési patafyzické dada dneška, v jehož rámci se pohybují více méně šílené figury (poštmistr: „Magor je to! Loni chtěl donutit včely, aby mu poštípaly dříví na zimu…“).

Dada vévodí jako základní poloha humoru i v poslední standardní části večerů, jíž je improvizovaná dražba nesmyslných předmětů, vesměs příšerných kýčů, suvenýrů, sebraných spisů, demodovaných erotických pomůcek i státníků atd. Čím větší hovadno, tím víc je obecenstvo - vyhecované improvizujícími moderátory až k jakési smíchové extázi - vydraží výš, takže z výchozích řádově desetikorun se ceny za nesmysl šroubují až k několika tisícům: to všechno (také) umí divadlo, jestliže aktéři, v tomto případě Vlašín + spoluherci, umí. A celá ta legrace, celý ten nesmysl má nakonec vážný smysl - mnohatisícový výtěžek je použit pro předem deklarovaný ochranářský účel. Jak že to říkal v dobách národního obrození, kam se možná zpětně suneme, tvůrce naší národní hymny? Divadlo je život a jde zase do života…

Prof. PhDr. Vladimír Just, CSc., (1946) je český teatrolog a literární a divadelní kritik.