VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

V předchozím díle Obrazů lesa v české próze se čtenáři Veroniky seznámili s prvním z mnoha českých spisovatelů, kteří zobrazovali lesní krajinu - s Karlem Klostermannem. Nyní se z drsného prostředí Šumavy přesuneme do malebnějších moravských zákoutí.

Vilém Mrštík (1863-1912), jehož bouřlivá životní pouť je dosti známá, zasadil jedno ze svých impresionisticky laděných děl do lesů v okolí Ostrovačic, kde prožil dětství. Román Pohádka máje (1897) může se zdát být zastíněn jeho poněkud známějšími díly. Avšak i uvedená impresionistická idyla si zaslouží pozornost.

Les vylíčený v Pohádce máje je skutečně pohádkový - snový, jasný, plný barevného kvítí a sladkých plodů, obývaný zpěvavým ptactvem. Mrštíkovy impresionistické obrazy lesní krajiny vyvolávají ve čtenářích dojem tepla naplněného lesní vůní, pocit svěžesti a krásy - navzdory tomu, že od prvního vydání díla v časopise Světozor uplynulo již mnoho let. Dodnes tak mohou pomyslně kráčet lesními pěšinami po boku Helenky z Komory, kde byl její otec revírníkem, a jejího milého Ríši:

A tu se procházeli zelenými sály lesa, brodili se travou, po mechu jak po peří se nesli doubravou, jejíž půda tlumila každý jejich krok. […] A oba stojíce tak v osluněných stínech zelených hájů jakoby se nořili ze zelených vod, s ustrnutím dívali se kolem sebe, jak planou kmeny, bleskotají větve a nad lesy se klene tichá, modrá obloha […] - Chvílemi hasla všechna světla v doubravách, větve houstly, lesy smutněly, chodby se protáhly v tmavé díry krypt - ale sotva přišli o pět kroků dále, slunce odhodilo stínící je mrak a chodby se zas protáhly do světlé dálky, světla proskočila na rozvěšených haluzích, vzduch se barvil, půda chytala - hořel les! - Celý jeho vnitřek jako by vyzlatil, slunce deštěm lilo se shůry a listí jako do dlaní chytajíc tekoucí jeho svit, v ohnivých kaskádách po kmenech, po větvích slévalo na zem čistou tkáň. A když vítr zavanul, celý les se zachvěl v zelených svých závojích, celý les se kolébal a houpal ve vzdušných výšinách. A les ztichl zase v hořící své kráse, nepohnul sebou ani list. Jak jasno před nimi na blízku i v dálce! Tam, kde slunce nahé pohlédlo na krásnou zem a po jejím těle rozestřelo ohnivý svůj svit! Bylo tak jasno tam, že viděti bylo každou žilku lupení, každé zrnko písku, mušky, komáři i prázdnem vířící prach měl svůj vlastní jas. Tak jasno bylo na těch místech, že se zdálo, jako by rostliny ani stínu neměly a všechno světlo propouštěly sítinou svých blan. Jak mile se tu vyjímaly skromné zvonky konvalinek bílých, vonné hvězdy mařinek, červené a fialové květy lech! A ticho všude, ticho tak, že slyšeti bylo každé zavanutí roucha, jemný chřest listí i utajené prsou vzdychnutí.

Mrštík dokáže efektně pracovat stejně s vjemy zrakovými jako sluchovými:

Zvuk za zvukem, jako by je z hloubky vybíral, nořily se z bažin, vystupujíce vzhůru k hasnoucímu nebi. A rosa svlažovala nesčíslná ta hrdla na dně údolí, zvuky tím dojemněji zněly noční tišinou, do zádumčivých jejich zpěvů sýček zahoukal, křepelka zatloukla, z lesa v útržcích zaplakal slavík - - - A všemi těmi hlasy náhle vítr se prohnal teplý a tichý, prosycený vůní kvetoucích zahrad a polí; zakolíbal stromy, pohnul travinou a zvuky hned tichly, hned rostly v každém jeho mávnutí; každý jeho dech hned s sebou je odnášel, hned jiným otvíral cestu, za chvíli zas ulehnul a všechny hlasy země v mohutném chorálu ze všech stran zajednou se nesly k hvězdnatému nebi. I sova zahoukla z doubravy, dunivý šumot převalil se přes její „uhú“ a les zaburácel jako vodopád řítící se tmou.

Mrštíkův les zrcadlí mládí, svěžest, radost a lásku, která naplnila duše hrdinů. Je odrazem jejich křehkého nitra, tak jak si to žádá impresionistická povaha díla. A mnohdy též nechává čtenáře na pochybách, zda se jedná o skutečnost, či opravdu o pohádku.

Veronika Trnková