VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

„… neboť všichni potřebujeme krásu jako chléb.“
John Muir

Vážení a milí čtenáři,

držíte v rukou letošní poslední číslo. Přináší hodně zajímavých a různorodých informací i návodů, stejně jako potěšení výtvarným uměním a poezií. Některé příspěvky od různých autorů vstupují do vzájemné souvislosti a během přípravy jsem se těšila na každý další text a nalézání těchto spojovacích článků svědčících o našem usilování o stejnou věc.

Začínáme s Davidem Veselým v lužních lesích na soutoku Dyje s Moravou. Území je ve své jedinečné podobě ohroženo i přes dlouholeté snahy o vyšší stupeň ochrany těchto cenných mokřadů, který by tak zvané Moravské Amazonii zaručil klidné plynutí ročními obdobími i časem. Časopis Veronica se problematikou ochrany území Soutoku zabývá od svého vzniku a budeme se mu věnovat i v příštím roce. Hned o pár stránek dál Katarína Goffová informuje o Veľkolélském ostrově, který představuje poslední velký dunajský ostrov vnitrozemské delty na slovenském úseku Dunaje. Jeho mokřadní území je i přes veškerou národní i mezinárodní papírovou ochranu v ohrožení a slovenští kolegové bojují za skutky zajištěnou a státem prosazovanou ochranu, na mnoha místech snad dokonce záchranu.

Jan Hollan nám svým příspěvkem pomáhá orientovat se v „neproblému“ kyslíku a s tím souvisejícím zjednodušováním při vysvětlování potřeby vysazování milionů stromů. Vilém Jurek to o několik listů dál uvádí na pravou míru praktickým vysvětlením potřeby tolik medializované výsadby. Není asi ani tak potřeba vysazovat nekontrolovaně stromy, jakékoliv - kamkoliv - kdykoliv, jako ozeleňovat krajinu. K výsadbě se také připojuje Martin Lípa, který téma konkretizuje na příkladu překotných a mnohdy nepromyšlených výsadeb ovocných stromů do naší krajiny. Vracíme se i k minulému číslu aktuální informací o situaci na Rejvízu, kterou nám poslal Ondřej Bačík přímo z místa dění. Motiv umírajících lesů zaznívá i v katarzním textu rubriky Větrné mlýny. Zajímavé je i potkání se dvou vzájemně neznámých a oceánem rozdělených současníků, spisovatele Josefa Haise Týneckého v příspěvku Veroniky Trnkové a spisovatele Johna Muira, který je připomenut v recenzi jeho nejznámější knihy. První jmenovaný psal názvy všech živočichů i rostlin velkým začátečním písmenem, druhý psal s velkým písmenem slovo příroda. Možná proto, že oba chovali k přírodě pokornou úctu. Na obvyklých osmačtyřiceti stranách ostatně sami určitě odhalíte další styčná místa. Já za tu pověstnou tenkou nit vinoucí se texty považuji, kromě slov citovaných v mottu editorialu, především snahu o navrácení divočiny do naší krajiny, o zachování udržitelné existence alespoň nějakého životního prostoru pro naše sousedy z živočišné i rostlinné říše tak velmi citlivé na zásahy nebo dokonce přítomnost nás lidí, na zásahy, které je přímo ohrožují. A taky snahu neplést si svobodu s „všemohoucností“. Nesmíme ovšem spoléhat na to, že to někdo za nás udělá. Začněme každý u sebe. Třeba tím, že kromě stovek dalších ústupků od své sebestřednosti nebudeme vstupovat na jaře do tokanišť a v zimě do zimovišť tetřívků přes viditelné a vysvětlující cedule se zákazem vstupu jen kvůli tomu, že se nám chce, a to se stejnou samozřejmostí, jako se nedotýkáme drátů třeba i na zem spadlých. Nebo pravidelně zalévejme stromy a keře vysazené v naší ulici a před naším domem. Dívat se na žíznící přátele dávající nám v horku stín s pocitem, že zalévání ve veřejném prostoru je povinností někoho jiného, není moc hodno obdivu.

Asi bylo mravouky už dost, a tak bych Vás ráda ještě pozvala do krajiny obrazů Františka Richtera, kterými Vás provázejí František Halas a Jan Lacina. Potěší Vás určitě dvě básně Jana Skácela a nakouknutí do kouzelného světa obrazů jeho bratra, malíře Petra Skácela.

Je mi potěšením a radostí, že můžu mezi našimi přispěvateli přivítat F. X. Doležala, který Vás možná překvapí stejně jako mě. A chci se omluvit Mojmíru Vlašínovi, že jsem zase musela vyměnit, snad už počtvrté, jeho Hadník za aktuální zprávu, tentokrát bohužel velmi smutnou.

Přemýšleli jsme o tom, jak se připojit k připomínce myšlenek listopadu 1989. V ekologickém časopise jsme zajisté nemuseli, ale v ekologickém časopise s kulturním a společenským přesahem, kterým Veronica zajisté je, jsme tak učinili. Výsledek posoudíte na prostřední dvoustraně.

Nevím, jak bude probíhat v prosincovém spěchu a zatížení České pošty distribuce, ale doufám, že Vám můžu popřát klidné prožití Vánoc a posledních dnů roku 2019 a že to je aktuální. Pro všechny případy do roku 2020 přeji Vám čtenářům zajímavé chvíle i chvilky při čtení Veroniky, i když nebudete vždy souhlasit. A Veronice přeji věrnost čtenářů a jejich stále větší počet.

Bohdana Fabiánová