VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Poslední dobou z různých stran docházejí stesky do ubývání zvěře tetřívčí a je tomu skutečně tak, ačkoli není ptákem kulturním, naopak spíše si libuje i v zanedbaných, málo hleděných polesích (selských) se smíšenými porosty. Veliký podíl na tom mají také lovci sami, odstřelují na tokaništích často kohouty, kteří svůj životní úkol - spáření, oplození - dosud nebyli vykonali.

[Karel Kněžourek, Velký přírodopis ptáků…, 1910-1912]

Jako by ani neuplynulo celé století, Kněžourkův povzdech se dá zopakovat i dnes. Dva zásadní rozdíly by se ale přece jen našly.

Kněžourek si posteskl v době, kdy tetřívci žili v počtech mnoha desítek tisíc ptáků na téměř celém území českých zemí. V době sepisování Velkého přírodopisu totiž zmiňovaní lovci každým rokem ulovili kolem 10 000 tetřívků. Dnes jejich odhadovaná početnost patrně nepřesahuje pouhých 400 tokajících samců, spolu se samicemi tak u nás žije nanejvýš tisíc jedinců.

Druhým rozdílem je onen lov. Tetřívci se přestali střílet asi před 40 lety, a přestože ohromné množství ulovených ptáků na začátku minulého století pravděpodobně přispělo k sestupnému trendu našich tetřívků, dnes jsou důvody pokračujícího úbytku jiné - mizení vhodných stanovišť a rušení.

Ještě v polovině minulého století bylo možné zastihnout tetřívky na většině území naší republiky. Při celostátním mapování ptáků v letech 1973-1977 byli nalezeni již jen na 15 % původní plochy, stále ještě ale v poměrně vysokých počtech - odhadem 1250-2250 samců. Pak už následoval dramatický pokles: 800-1000 samců k roku 2000, necelých šest set v roce 2005 a odhadovaných 340-380 samců k roku 2017. Během 40 let tak z naší krajiny vymizelo plných 80 % tetřívků!

Ptáci zmizeli ze všech níže položených oblastí, z Vysočiny, Jeseníků nebo Českého lesa a přežívají jen ve třech horských populacích - v Krušných horách, Krkonoších a Jizerských horách, na Šumavě a v Boleticích… a pár dožívajících „drobků“ v Doupovských horách a severomoravské Libavé. Navíc ve všech oblastech tetřívků stále ubývá - nejdramatičtěji na Šumavě, za 40 let zhruba o 90 %, ve zbývajících pohořích o 40-60 % za poslední dvě dekády.

Kdo za to může?

Jak jinak, člověk. Hlavní příčinou je úbytek vhodných biotopů. Tetřívek preferuje otevřená stanoviště, především podmáčené louky, slatiniště a rašeliniště, vřesoviště či paseky, s bohatým bylinným patrem, různými druhy brusnic a s roztroušenými porosty bříz, vrb a jeřábů. Důležitou podmínkou je přítomnost mladších lesních porostů v blízkém okolí, kde se tetřívci ukrývají a kde samice zakládají hnízda. V této pestré mozaice nesmějí chybět ani obnažená místa se sporou vegetací, kde tetřívci vyhrabávají a sbírají kamínky, pomáhající jim v žaludku k lepšímu zpracování potravy.

Takový typ prostředí ale z naší krajiny rychle mizí už od poloviny 20. století. Vlhké louky a četné mokřady v nížinách stejně jako rašeliniště či podmáčené smrčiny na horách byly odvodněny, do původně málo využívané krajiny se postupně šířilo intenzivní hospodaření. A tetřívci ustupovali a ustupovali… a jejich dříve souvislý výskyt se tříštil, až zůstaly jen izolované populace v několika málo horských oblastech.

Dalším negativním faktorem, v současnosti možná nejvýznamnějším, je rušení tetřívků na tokaništích, hnízdištích a v místech jejich zimního výskytu různými lidskými aktivitami, nejčastěji sportovními a rekreačními. Tetřívci jsou totiž velmi citliví na jakékoliv rušení. Návštěvnost našich pohraničních pohoří přitom v posledních letech stoupá, pěší turisty, běžkaře či skialpinisty potkáváme i v místech, která jsou pro úspěšné přežívání posledních tetřívků klíčová.

Celoročně významné, ale každé jaro nejdůležitější je zejména tokaniště. Během dubna a května se na něm shromažďují samci, bojují o samice a nejúspěšnější z nich se s nimi páří. Jsou-li vyrušeni, odletí, nastane-li klid, přiletí zpět. Jsou-li vyplašeni opakovaně, vrátí se až další den. A nastává-li takováto situace každodenně, mohou mít rušení ptáci problémy s rozmnožováním. V extrémním případě vůbec nemusí dojít k páření, samice snese neoplozená vejce a hnízdění je neúspěšné.

Kritickým obdobím pro přežívání tetřívků je zima. Tu z větší části tráví pod sněhem, do kterého si vyhrabávají nory a nechají se zapadat sněhem. Takové iglú je chrání před nepřízní počasí i před predátory. Noru opouštějí jen po ránu a v podvečer, aby nasbírali potravu a doplnili zásoby energie. Každé další opuštění nory navíc pro ně představuje zbytečnou ztrátu energie, nutnost trávit více času na sněhu při shánění dodatečné potravy a zvýšené riziko, že je uloví nějaká šelma nebo dravec.

Tetřívci navíc nejsou žádnými světoběžníky. Právě naopak - s trochou nadsázky zemřou tam, kde se narodili. Průměrný tetřívčí samec stráví celý svůj život do jednoho kilometru od místa, kde se vylíhnul, průměrná stará samice do 5 km a trochu „rozlítanější“ jsou jen mladé samice přeletující zhruba do 10 km. U takto usedlých ptáků dnes není téměř žádná šance, aby se šumavští tetřívci potkali s krušnohorskými a ti s jizerskohorskými či krkonošskými. A okolní příroda nám nepomůže. Nejbližší životaschopné populace totiž žijí „nedosažitelně“ daleko - až v Alpách nebo v severní Evropě.

Izolovaná populace, obzvláště když se jí nedaří, je přitom zásadním problémem pro každého živočicha. Klesne-li její velikost v případě tetřívků pod uváděných 100 jedinců, kříží se mezi sebou již více či méně příbuzní ptáci, genetická kvalita jejich potomků klesá a celá populace směřuje k nevyhnutelnému zániku. A všechny tři naše nejpočetnější populace se k této limitní hranici už přibližují!

Mají naši tetřívci vůbec ještě šanci?

S trochou přehnaného optimismu snad ano. Využitelná řešení existují a jsou relativně jednoduchá, jak napovídají předchozí odstavce - zachovat či zlepšit nabídku tetřívčích biotopů a nerušit ptáky během toku a v zimě. Je to však vůbec reálné?

V prvním případě určitě ano. Jak ukazují zkušenosti z Jizerských hor a Krkonoš, vhodné plochy pro tetřívky lze vytvářet a ptáci se na ně stěhují hned po jejich vzniku. Zatím neřešitelným problémem se ale zdá být řešení druhé. I tady máme aktuální zkušenosti z Krkonoš, na rozdíl od nově osídlovaných biotopů však negativní. Vždy se najde nemálo návštěvníků, kteří se i přes četná upozornění a legislativní zákazy vydávají mimo cesty do volného terénu, do míst, kde tetřívci tokají, hnízdí či zimují. Někteří z nich dokonce na čtyřkolkách a sněžných skútrech. Nepodaří-li se vyřešit tento zádrhel, pak je šance na přežití našich tetřívků mizivá!

Jiří Flousek, zoolog Správy Krkonošského národního parku, předseda České společnosti ornitologické.