Vstup pro předplatitele: |
(Smrk ztepilý
Stáří 180 let
Výška 38 m
Obvod 402 cm)
Prší
Přítmí pravěkého lesa
Ticho kapradin a trav
a kapající vody
Posvátná úzkost
slovanského obětiště
Zpovzdálí
hluk dětské
školní křížové výpravy
Směrovka: Král smrků 300 m
Zpáteční cestou
sbírám papírky
od žvýkaček a bonbonů
zn. Velim
(Jaroslav Kvasnica
Mariánské lázně 1987)
Hlídáme vlky dlouho do noci
Pak sníme lunu
Zůstanou jámy plné hvězd
Tma voní jako námel sladce
To se nám zrovna nejvíc spát chce
A přemýšlíme jak smrt oslovit
Bez ní by nebylo dětství
Krajina duté svobody stébel
Jan Skácel, Nokturno ze sbírky Dávné proso, (Básně (II), Blok 1996)
Když jsem byla malá holka, tak jsem se Jana Skácela bála. Při několika málo setkáních, kdy mě tatínek vzal s sebou, jsem na něj nedokázala vůbec promluvit. Jen když se nedíval, po očku jsem pozorovala to jeho husté černé obočí - toho jsem se tedy asi bála nejvíc. Naštěstí mě k hovoru ani nikdo nenutil a nechali mě hrát si své introvertní hry a pozorovat Kroupovic siamské kočky Pižlu a Plukovníka a černou Borůvku, která lehávala na ebenové knihovně a bylo velmi těžké ji vypátrat. Však jsme měli doma Plukovníkova syna Cipíska, přezdívaného Dáreček (myšleno ten danajský).
Uplynulo něco přes deset let, a jak ráda bych se ocitla v přítomnosti tou dobou už mého milovaného básníka, naslouchala, jak rozmlouvá se svými přáteli, kouří své silné cigarety (ty černé nebo tmavomodré krabičky s „tanečnicí“ si pamatuji z dětství dobře, Gitanky). Přece jen se mi ve změněné rodinné realitě povedlo taťku přemluvit, aby mě vzal do Kurdějova k Heleně a Adolfovi Kroupovým, kam jel s něčím pomáhat a kde byl Jan Skácel krátce na návštěvě. Byl krásný, už hřejivý jarní den a já jsem se těšila, že budeme sedět venku a splní se mi ten sen o naslouchání. Když jsme přijeli do Kurdějova, vítala nás jenom Helenka s voláním: Dolfíčku, Pepíček je tady a přivezl dceru! Nakoukli jsme do pokoje ponořeného do cigaretového dýmu, abychom básníka i překladatele pozdravili. Oba polehávali v postelích stojících u stěn pod oknem (dost možná, že to byla jedna postel a otoman), blízko sebe, protože pokoj byl malý. Mezi ně se vešly jen nějaké stoličky a židle, které byly plné knížek, popsaných listů papíru, na jedné z nich těžký popelník, každý z ležících mužů měl blízko svou sklenku s vínem. Pozdravili se s námi s ujištěním, že brzy přijdou ven.
Pomohla jsem Helence s obědem a těšila se, že se přijdou ti dva najíst. Nepřišli. Na mou otázku, zda někdy vylezou, mi Helenka s úsměvem odpověděla, že těžko, chodí prý se jen vyčurat. Zjevně jim nic nescházelo a příroda je ten den nelákala. Meze byly ještě studené a už se vpili…
Odpoledne jsem se vydala pěšky do Hustopečí na vlak a cestou přemýšlela o tom, jak jsem se vlastně nepotkala s Janem Skácelem.
7. listopadu 2019 uplynulo 30 let od básníkova úmrtí.
Bohdana Fabiánová