VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Byl jsem nedávno, a přiznám se hned, že asi po třiceti letech, několik dní opět v krajině Jakuba Demla. V krajině rozkládající se mezi Budišovem a Tasovem, jejíž zvlněný ráz a daleké horizonty rozděluje ve dví jen údolí Oslavy. To zde není tak hluboké a dramatické jako mezi Náměští a Vlčím kopcem - tam kde byla v prosinci 2019 nově vyhlášena národní přírodní rezervace Divoká Oslava - ale má i zde své nepopiratelné kouzlo. Řeka není v těchto místech nijak široká, zato občas i dost hluboká na to, aby se v ní bylo možno koupat, její břehy jsou zbrázděny četnými žulovými skalisky a tok tu a tam přetínají jezy, které dodnes odvádějí vodu do náhonů celé řady různě zachovaných mlýnů, rozesetých v údolí v pravidelných vzdálenostech. Při troše trpělivosti je možno nad klikatícím se tokem čas od času spatřit i letící modrý šíp - ledňáčka či nově zaslechnout mocné plácnutí bobřího ocasu.

Ta krajina, která, jak Jakub Deml tvrdí, tolik učarovala mnoha jeho přátelům ze zahraničí (německý literární kritik Walter Maras mu v dopise napsal, že dosud měl jen jednu vlast - tím myslel „krajinu srdce“ - Dalmácii, ale od té doby, co uviděl okolí Tasova, prý nevěděl, jestli nemá dát přednost této krajině), mi zůstávala po mých dávných návštěvách neustále v paměti: borovicové remízky poseté žulovými balvany uprostřed luk a polí, klikaté písčité cesty, vinoucí se krajem, které tak rád fotografoval Jakub Jan Zahradníček (kdysi jsme mu malou brožurku jeho „cest“ vydali i ve Veronice), hluboké úvozy a jejich svahy porostlé mateřídouškou, zvonky, slzičkami Panny Marie - květy, jimž Jakub Deml přiřadil „nádherná skupenství slov“ ve sbírce Moji přátelé, okraje polí či cest zpevněné kamennými zídkami, tu a tam rybník a na významných místech a křižovatkách cest litinové kříže se sokly, vytesanými místními kameníky ze zdejších žulových balvanů. Pravda, ta krajina již dávno nevypadala tak, jak v době, kdy zde Demla navštěvoval Otokar Březina. Byla pochopitelně kolektivizována, ale celkem pestré plodiny místních polí stále ještě dávaly ozvěnu harmonické krajiny, vytvořené místními rolníky nejen proto, že se museli živit, ale i z „neodolatelné potřeby svého srdce“, poněvadž jejich oči nestrpěly, abychom parafrázovali myšlenku Jakuba Demla, aby „člověk, hodný toho jména“ trpěl při pohledu na neupravenou a trpící krajinu.

Název své črty (i ona „skupenství slov“) jsem si vypůjčil od Jana Laciny, který se ve své sbírce Kousíček modré vyznává z toho, jak šel Demlovou krajinou silničkou z Budišova k Tasovu, tou, kterou za tasovským básníkem a břitkým polemikem chodíval Otokar Březina, a cestou mohl často pokleknout „k mnoha skromným přátelům“ - rostlinám ze zmíněné již Demlovy sbírky. Dokonce potkal i „čičorku“, v níž katolický básník spatřoval „dívku venkovskou z časů Boženy Němcové“.

Bohužel, máloco z toho, co oba literáti tak poeticky opisovali, a co jsem měl zasuto ve svých vzpomínkách, jsem při návštěvě Demlova kraje zastihl. Pravda, ty kamenné výběhy, písečné cesty, remízky a úvozy z krajiny (většinou) nezmizely. Ovšem doslova se ztrácely v nepřetržitých kukuřičných lánech, rozkládajících se na rozlohách hodných amerického středozápadu, cesta necesta, svah nesvah. Hlína odnesená erozí z těchto lánů zabarvovala vodu Oslavy do sytě hnědých tónů. Místo čičorečky, chrpy, zvonku pak všude - na mezích, ve sníženinách, na nekosených loukách, na březích Oslavy - pouze a jen kopřiva. Tak rozsáhlá a neprostupná kopřiviště by nespásla ani tisícihlavá hejna housátek, jimž kopřivu ve své sbírce Jakub Deml věnoval. Jen na jednom místě, nedaleko nové kamenné zvoničky u polní cesty nad obcí Kamennou, najednou zavoněla „ze šatů léta přítelkyně pasáčků“, mateřídouška, a dala zapomenout na trpící krajinu. Jakube Demle a Jane Lacino, vámi opěvovaný kraj byste dnes ani nechtěli vidět…

Václav Štěpánek