VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Sběratelství spontánní původní tvorby je svým způsobem klikatá cesta, putování do neznáma za pouze tušenými a nejistými objevy, k nimž nás může přivést široká cesta nebo také nenápadná odbočka z ní, stejně jako téměř neznatelný, trávou zarostlý chodník nebo bloudění divokou houštinou. Nás sběratele vede jakýsi zvláštní instinkt, tušení, že na konci putování možná narazíme na něco překvapivého, okouzlujícího, udivujícího, autentického. Za desítky roků, které jsem věnoval hledání originálních anonymních tvůrců, tvořících ve skrytu, samostatně, bez výtvarného vzdělání, pouze na základě svého talentu a vnitřní touhy, jsem vyzkoušel mnoho způsobů pátrání, které jen občas byly zakončeny skutečným třeskutým nálezem. I v těchto zdánlivě neúspěšných případech je však člověk přece jen odměněn silnými vitálními zážitky z procházky přírodou, střídajícími se obrazy proměnlivé krajiny, jež se postupně vrství v jeho paměti.

Ideální a smysluplné pro sběratele je však přece jen propojení okouzlení z putování krajinou se setkáním s výtvarným dílem a jeho autorem, tvořícím z pocitu radosti, bolesti či smutku, pramenícího ze silného pocitu posedlosti, která si nehraje na vysoké umění, nic nepředstírá, nekalkuluje, ale o to přesvědčivěji vypovídá o citovém bohatství neprofesionálního umělce, často žijícího v podivuhodné symbióze právě s životním prostředím bezprostředně obklopujícím místo jeho domova, jež se někdy snaží pod tlakem své imaginace dotvořit.

Spojení sběratelství s cestou asi nejlépe ilustruje příběh takříkajíc „základního kamene“ mé sbírky, jímž se stala kamenná hlava, portrét romantického básníka a poutníka českou krajinou Karla Hynka Máchy, kterou jsem získal ještě jako student na samém počátku svého probuzeného zájmu o díla umělců čistého srdce. Jejím osobitým tvůrcem byl svérázný obyvatel patafyzického sídla na okraji Nového Bydžova, krejčí v důchodu a vášnivý spontánní sochař pan Václav Kudera-Křapík. Ten jako základní materiál pro své naivní sochy svážel na malém vozíku z dalekého okolí pískovcové patníky z krajnic cest, aby z nich mohl tesat podoby našich kulturních velikánů nebo svých rázovitých sousedů.

Při přemýšlení o mé sbírce nenapadají mě estetické či filozofické souvislosti, ale vybavuje se mi často obrazová metafora - zahrada po dešti. Plná rozkvetlých stromů, vůně dřeva, šumění listů, prosluněných záhonů květin, ale také tajemných kamenných zákoutí. Nad obrazy, kresbami či sochami marginálních tvůrců, které jsem na svých výpravách potkal, si tak často připomenu chvíle strávené na cestách za nimi. Jsou obyčejné a zázračné zároveň. Stejně obyčejná a zázračná jsou i spontánně vzniklá díla mých umělců čistého srdce. Tak jako je hlava básníka z kamene u cesty.

Pavel Konečný

Pavel Konečný (1949), památkář, moravský sběratel spontánní tvorby art brut, kurátor výstav a obdivovatel singulárních environmentálních prostředí.