|
Vstup pro předplatitele: |
A víčka se vzněcovala
a slétali se klovající ptáci
Vcházíme bez ustání
do bran a do průsmyků
opouštíme neustále
životy s labyrinty budoucích kroků
A vzněcují
a slétají se
Z listů jsem vydrolil poslední krůpěj
z vlasů jsem sklepnul oblohy
praskaly suché trávy
víčka se vzněcovala
za hudby tuhnoucích skřivanů
(Ludvík Kundera)
Mám rád naši zahrádku, na stromy věšíme budky, aby s námi žili nějací ti živáčci. Také máme na balkoně navrtaná polínka, v těch nám úspěšně hnízdí včelí samotářky. A tady mé environmentální uvědomění dostává první ránu, ty bestie sýkorky mi nemedonosné včelky poměrně intenzivně vyzobávají. No co, je to zákon přírody a silnějšího a princip rovnováhy v přírodě.
Jenže běda, před týdnem nám na balkon přiletěla sršeň. Už jsme celkem zvyklí na to, že někteří návštěvníci nalákaní světlem se nám přesouvají do domácnosti. Na stužkonosku osikovou, která se usídlila u naší lednice, jsem byl celkem hrdý. Ale sršeň? A bylo to tak. První sršeň jsem přimáčkl mobilem na polštáři své ženy. Moc jí to sice nevadilo (té sršní), ale byla natolik otupená, že ochotně vlezla do nastražené skleněné zavařovačky. Rychle našroubovat víčko a bylo po problému. V noci jsem pak měl divoký sen, kde poletovalo snad deset sršní.
Sen je sen, netřeba si s ním dělat těžkou hlavu. Jenže druhý den, ne deset, ale nějaké sršně na balkon zase přiletěly. První jsem do skleněné pasti chytil ještě venku, druhá ale zaletěla opět do naší ložnice. Vychytrale jsem ji lákal na světlo, až opět ochotně zalezla pod rychle přiklopené víčko. Měl jsem za to, že je poslední, ale chyba lávky. Ze stínu balkonu se vynořila ještě třetí. Ano, já hlupák měl věřit ženě, která od začátku tvrdila, že byly tři. Ale jak je má člověk poznat například od ploštic, které jenom smrdí, ale jinak jsou docela neškodné? Všechny zavařovačky byly plné, prázdná zbyla jen docela malá od dětské výživy. A ta poslední sršeň byla fakt docela divoká. Jsem ovšem dobrý lovec, za chvilku byla i ona pevně zavřená pod plechovým víčkem.
Teď je asi dobře zauvažovat, kde asi sršně mají hnízdo. Pokud na naší půdě, bude třeba volat hasiče (dříve požárníky). V lepším případě si budu muset pořídit víc prázdných zavařovaček. Co na to ale řekne má environmentální duše? Říká se sice: „Žij a nechej žít.“ Ale kdo by zpropadeně chtěl sršeň ve vlastní posteli?
David Veselý