VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

„Ze života odcházíme často takovým způsobem, jak jsme žili. Mnoho lidí se po smrti ani nedočká rituálu rozloučení, smrt a truchlení jsou stále témata, o kterých nevíme, jak mluvit, nebo se o nich mluvit bojíme. Styl vedení obřadů a pohřbívání byl postupně vyprázdněn až na hranici karikatury. Opět se učíme tyto rituály patřící k životu uchopovat, hledáme i jiné cesty, jak smířit smrt se životem, jak se loučit s blízkými, jak odcházet... “

Sandra Silná, farářka Církve československé husitské

Motto stejně jako téma prvního čísla se na první pohled můžou zdát neoptimistické. Ale zkouším se na to podívat jinak. Jako je smrt od narození naší jedinou jistotou, tak i hřbitovy, Boží či svatá pole, zahrady naděje i pokoje byly a jsou od nepaměti nedílnou součástí krajiny formované zájmy člověka. Jenže člověk je tvor velmi rozpínavý, růst počtu obyvatel byl víceméně trvalý. Ke stagnaci docházelo jen během dlouhodobých epidemií a válek. Zatímco nás bylo na přelomu letopočtu, tedy před více než 2000 lety, odhadem 200 milionů, na konci středověku necelých 500 milionů, na přelomu 18. a 19. století už bezmála miliarda. Růst se zrychloval a od přelomu druhého a třetího milénia vzrostl počet obyvatel z necelých 6 miliard na v současnosti asi 9,5 miliardy lidí za pouhých 25 let. A nejenže se nás více rodí, ale samozřejmě i více umírá. Je třeba se tedy zamýšlet nad tím, kam se všichni odebereme na věčný odpočinek. Po čem vlastně toužíme, aby s námi bylo po životě? Je nutné snít poslední sen v kamenných městech pod honosnými pomníky? Není třeba změnit vzorce? Neměli bychom být skromnější nejen v životě, ale i ve smrti? Pomyslet někdy na to, že rubáš nemá kapsy, ale i na Bibli a na slova: „V potu tváře budeš jíst svůj chléb, dokud se nevrátíš do země, neboť z ní pocházíš. Prach jsi a v prach se obrátíš!“

Přiznejme si, že do stávajících stereotypů ohledně loučení se zemřelými a výběru místa posledního odpočinku často vstupujeme plni smutku nad ztrátou blízké osoby a jsme rádi, že nám někdo nabídne pomoc. Proto jsme se ve Veronice rozhodli podpořit povědomí o větší šíři této nabídky, o formách soukromějších, intimnějších a zároveň přírodu a Zemi méně zatěžujících. Cesta ke změně našeho přemýšlení bude dlouhá, ale čím více budeme vědět, tím lépe se budeme moci připravit na rozhodování.

Ale nejen o smutných věcech odcházení a o náladách, jež v nás vyvolávají pohledy na staré hřbitovy či cintoríny zasazené do krajiny, jako by v ní byly od vždycky, je toto letošní první číslo časopisu Veronica. Píšeme o řadě zajímavostí, o podivných kapradinách nebo o maďarské pustě, přinášíme recenzi na zajímavou publikaci. Určitě vás potěší rubrika Galerie věnovaná především ilustrátorské tvorbě brněnského výtvarníka Pavla Dvorského.

Představíme letošní projekt ČSOP 3x 30 dnů pro mokřady a zamyslíme se nad naším zlozvykem opakujícím se každoročně v rámci loučení se starým rokem a vítání toho nového. Článek profesora Tomáše Grima ve čtvrtém loňském čísle vyvolal řadu reakcí, tři z nich otiskujeme, opatřené krátkým úvodem z pera odborného garanta Viléma Jurka. A jak pěstovat dřín obecný, co z něj lze vyrobit a sníst? O tom píše Ivo Dostál v dlouho zanedbávané rubrice Ovocnářství.

Zavzpomínáme také na milého kolegu a kamaráda Jana Lacinu.

Přeji vám zajímavé čtení a v 39. ročníku našeho časopisu vše dobré s přáním, abyste nám zachovali svou přízeň.