VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Baroš, A., Martinek, J.: Trvalkové výsadby s vyšším stupněm autoregulace a extenzivní údržbou. Plánování, zakládání, údržba, doporučené směsi. Výzkumný ústav Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, Průhonice 2011, 84 s.

Čtenářům časopisu Veronica při toulkách naší republikou jistě neuniklo, že současná zahradnická tvorba se z pohledu požadavků ochrany přírody chová poměrně macešsky. Krátce střižený trávník s několika ostrůvky roubovaných jehličnanů a hrnková chryzantéma na zámkové dlažbě nejsou výjimkou v nově vznikajících satelitech ani na vesnicích. Ve městech jde o pravidelně sečené trávníky v parcích bez keřového patra, kde hlavním požadavkem většiny představitelů měst a obcí (napříč politickým spektrem) je, aby zde byl „pořádek a čisto“, včetně shrabání (v horším případě za použití hlučných benzinových fukarů) a odvezení veškerého spadaného listí. Jediné oživení veřejného prostoru většinou zajišťují letničkové záhony téměř monokulturního typu - např. dodnes používané střídající se plochy červených šalvějí a žlutých afrikánů. V městském prostředí tak ubývají dobře založené a udržované keřové skupiny a místa, kde se porosty vytrvalých bylin několikrát ročně nestříhají či nesečou. A právě takové porosty dávají šanci na nalezení potravy či úkrytu mnoha živočichům, a přispívají tak k zvyšování druhové rozmanitosti. Jednu z cest, jak oživit soukromou i veřejnou zeleň, nabízí loni vydaná certifikovaná metodika Výzkumného ústavu Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví Průhonice. Je určena zejména správcům zeleně, projektantům, zahradníkům a všem tvůrcům či majitelům zahrad.

Téměř 81 stran textu proloženého barevnými fotografiemi názorně vysvětluje plánování, zakládání a údržbu trvalkových záhonů „s vyšším stupněm autoregulace“, tj. záhonů tvořených vybranými jedinci či společenstvy rostlin s různými životními strategiemi, které mezi sebou vytvářejí vazby a vzájemně se ovlivňují (pozitivně i negativně). Výsledkem je vznik dynamické rovnováhy - stavu, kdy člověk do výsadeb zasahuje jen v nezbytných případech („extenzivní údržba“). To přináší také snížení nákladů na údržbu. Neznamená to však, že by záhony neměly být hezké a oku lahodící. Jedná se o záhony velmi proměnlivé, a to jak v průběhu roku, tak v následujících letech. Kvetení, které je hlavní hodnotou letničkových záhonů, nahrazuje přitažlivost získaná užitím rostlin různých struktur a textur s pestrou paletou barev listů, plodů, stonků, rašení či výrazného střídání vzhledu v různých ročních obdobích.

Metodika se opírá o výzkumy prováděné v Německu, Švýcarsku a Rakousku a shrnuje zkušenosti s tímto typem záhonu v českých podmínkách od roku 2003 (zejména v Dendrologické zahradě v Průhonicích, v Lednici, Praze). Zdůrazňuji, že jde metodiku určenou vysloveně pro slunná a vysychavá stanoviště. Kniha je přehledně rozdělena do třinácti kapitol, zabývajících se mimo jiné historií a pravidly výsadeb, podporou biodiverzity, nákladovostí, nejčastějšími chybami při navrhování, zakládání i údržbě, dobrými příklady ze současné praxe a sortimentem. Nejobsáhlejší je představení devíti osvědčených směsí. Čtenáře s romantickou duší zaujmou už samotné názvy Stříbrné léto, Sen letní noci, Kvetoucí vlna, Tanec trav, Červánková prérie, nechybí jejich barevné fotografie.

Metodika je dostatečně návodná a srozumitelná, klade nároky na přesné dodržení autorem zvoleného složení směsi. Údržba takto založených záhonů je poměrně jednoduchá. V určitých životních fázích záhonu však vyžaduje buď značné odborné znalosti vztahů rostlinných společenstev a životní strategie použitých rostlin, nebo spolupráci s odborníkem. Metodiku proto nelze chápat jako publikaci typu „udělej si sám“, samotná pravděpodobně nenahradí konzultaci s odborníkem - perenářem, ale udává směr a ukazuje cestu všem, kteří s návratem k přírodě hledají i pěkný, levný a udržitelný květinový záhon.

Ondřej Feit
Odbor životního prostředí MěÚ Strakonice